II.ÚS 2338/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2338/23 ze dne 6. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Michalem Špulkou, advokátem, sídlem Jindřicha Plachty 28, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2023 č. j. 6 Tdo 1193/2022-6175, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2022 č. j. 6 To 21/2021-6094 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2020 sp. zn. 43 T 9/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 a odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že spolu s dalším obžalovaným, jako jednatelé společnosti A, uzavřeli s třetím obžalovaným, jakožto jednatelem společnosti B, smlouvu, na jejímž základě měla společnost B vyrobit a dodat komponenty nezbytné pro tzv. 3D verzi filmu, který stěžovatel údajně hodlal vyrobit, přičemž cena plnění byla stanovena na 64 400 000 Kč. Všichni obžalovaní přitom věděli, že společnost B předmět smlouvy nezhotoví, neboť šlo pouze o fiktivní plnění, jehož smyslem bylo naoko navýšit náklady produkce filmu, aby mohli požádat o vyšší dotaci. Dotace ve výši 24 950 700 Kč byla následně společnosti, kterou ovládal stěžovatel, vyplacena, přičemž filmové dílo nevzniklo. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit Státnímu fondu kinematografie náhradu škody ve výši 12 880 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud především na základě hodnocení listinných důkazů (zejména smluv), z jejichž obsahu vyplynul nelogický a netypický systém závazků, jehož jediným smysluplným účelem mohlo být fiktivně navýšit náklady při produkci filmu tak, aby mohli obžalovaní obdržet vyšší dotaci. Tento závěr podporují i výpovědi svědků, kteří s obžalovanými spolupracovali a kteří nebyli schopni potvrdit, že by plnění ze smluv bylo reálné. Klíčové smlouvy byly značně podezřelé (se zapojením zcela neznámých subjektů např. z Filipín) a pro obžalované významně nevýhodné (někdy se zjevnou ztrátou v řádu desítek milionů korun). Zároveň soud obsáhle rozebral rozpory ve výpovědích jednotlivých obžalovaných (např. že plnění za desítky milionů nikterak nekontrolovali). Soud odmítl jako důkaz přehrání aktuální verze filmu, neboť předmětem trestního řízení byl stav v roce 2011. 3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Stěžovateli částečně přisvědčil, že rozhodnutí městského soudu má několik nedostatků a některé jeho závěry lze označit za spekulace. Z toho důvodu provedl vrchní soud rozsáhlé doplnění dokazování, aby ověřil pravdivost závěrů městského soudu a důvodnost obhajoby obžalovaných. Po tomto doplnění dospěl vrchní soud sám k závěru, že smluvní plnění mezi společnostmi ovládanými obžalovanými bylo zjevně fiktivní. Části smluv trpěly zcela zjevnými nedostatky (např. převody neexistujících práv), což svědčí o jejich nereálnosti. Klíčovou skutečností je, že s údajným předmětem plnění smluv, tedy materiály dodanými za desítky milionů korun společností spoluobžalovaného, nikdo ze širokého spektra svědků podílejících se na tvorbě filmu, nepracoval, ani se s ním jinak nesetkal (hovořili o nich pouze "z doslechu" od obžalovaných). O společnostech provádějících tato plnění nikdy neslyšeli vedoucí pracovníci týmu tvořícího film. Uvedeným svědkům pak obžalovaní říkali různé nepravdy o stavu díla, což rovněž svědčí o jeho fiktivnosti. Obžalovaní tak vytvořili systém několika společností provádějících si navzájem různé platby budící dojem standardních obchodních transakcí. I další z nich by mohly naplnit znaky trestného činu, avšak odvolací soud se jimi nemohl zabývat. Společné těmto transakcím jsou ceny, které jsou ve vztahu k poskytnutému plnění buď nereálné, nebo přinejmenším silně nadsazené. Sami obžalovaní nebyli vůbec schopni uvést, jak ke stanovení těchto cen dospěli. Z provedených důkazů je podle vrchního soudu zřejmé, že stěžovatel byl pod vlivem své touhy film dokončit a byl z toho důvodu zřejmě i pod tlakem dalších osob. To jej však nijak nevyviňuje z podvodného jednání vůči poškozenému fondu. Zároveň z provedených důkazů nevyplývá, že by film byl (byť později) řádně dokončen v souladu s uzavřenými smlouvami. Vrchní soud si aktuální verzi filmu přehrál a dospěl k závěru, že za dokončenou lze ve smyslu díla poskytnutého na základě uzavřených smluv považovat toliko jeho marginální část (zhruba 8 minut). Vytvoření zbytku (alespoň v pozdější době) žádný z předložených důkazů nepotvrdil, resp. jej provedené důkazy vyloučily. 4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění neshledal žádný relevantní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů nižších stupňů. Protichůdná obhajoba stěžovatele byla beze zbytku vyvrácena. Zároveň soudy žádné podstatné důkazy neopomenuly a přesvědčivě zdůvodnily, proč je nadbytečné provádět podrobnější zkoumání dalších předložených důkazů. Námitky stěžovatele ohledně podjatosti znalce jsou podle Nejvyššího soudu nedostatečné a nepřesvědčivé. Nadto byl znalecký posudek pouze doplňující důkaz. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou postavena na nepochopitelném závěru o fiktivnosti plnění z předmětné smlouvy, ač bylo prokázáno, že práce na plnění byly provedeny. To uznal i státní zástupce v závěrečném návrhu a znalec obžaloby. Smlouva tak nemohla být fiktivní a soudy měly povinnost zkoumat, jaké plnění z ní bylo poskytnuto. K tomu bylo nutné provést další důkazy, které však soudy bez dostatečného odůvodnění odmítly. Za nepřípustné stěžovatel považuje, aby byl jeho důkazní návrh zamítnut s tím, že v České republice nelze najít jiného znalce, zvláště existovaly-li pochybnosti o nepodjatosti znalce obžaloby. Jeho znalecké zkoumání navíc vykazovalo zjevné nedostatky, které znemožňovaly opřít o toto zkoumání odsuzující rozhodnutí. Klíčové disky nebyly ani znalcem, ani soudy důkladně prozkoumány. Z toho důvodu nemůže obstát závěr soudů, že jejich zkoumání by jen prodloužilo trestní řízení. Ostatně důležitost těchto disků potvrdil i odvolací soud. Závěr o stěžovatelově vině je tak v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů a pravidlem in dubio pro reo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně h