II.ÚS 2339/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2339/24 ze dne 15. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o., sídlem Antala Staška 2027/79, Praha - Krč, zastoupené JUDr. et Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2024 č. j. KSHK 45 INS 6406/2012, 45 ICm 1108/2013, 33 ICdo 45/2023-1088, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a JUDr. Šárky Veskové, sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové, insolvenční správkyně dlužnice obchodní společnosti BERIL-EXIM s. r. o., sídlem Vysokov 140, a obchodní společnosti Traffictrade s. r. o., sídlem Jana Čermáka 165, Přišimasy, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se v předmětné věci v řízení před obecnými soudy domáhala vyloučení čerpadla betonové směsi na podvozku zn. Mercedes-Benz a čerpadla betonové směsi na podvozku zn. MAN TGA 33 400, z majetkové podstaty dlužnice BERIL-EXIM s. r. o., zapsaných v soupisu majetkové podstaty pod č. 1.3.2. a 1.3.3 (dále též jen "předmětná čerpadla" či "movité věci") z majetkové podstaty dlužnice s tvrzením, že je jejich vlastnicí. 3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 1. 2022 č. j. 45 ICm 1108/2013-937 (KSHK 45 INS 6406/2012) žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala vyloučení výše uvedených čerpadel z majetkové podstaty dlužnice BERIL-EXIM s. r. o. (dále jen "dlužnice"), zamítl a rozhodl o nákladech řízení. 4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 17. 10. 2022 č. j. 45 ICm 1108/2013, 104 VSPH 442/2022-1018 (KSHK 45 INS 6406/2012) rozsudek krajského soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vrchní soud vyšel ze zjištění, že na základě objednávky druhé vedlejší účastnice ze dne 21. 9. 2009 s ní dlužnice uzavřela dvě kupní smlouvy. Kupní smlouvou ze dne 29. 9. 2009 č. 02/09/09/AB převedla dlužnice jako prodávající na druhou vedlejší účastnici vlastnické právo k čerpadlu Mercedes-Benz a kupní smlouvou ze dne 9. 10. 2009 č. 02/09/09/AB/01 vlastnické právo k čerpadlu MAN. Smlouvou ze dne 12. 10. 2009 stěžovatelka postoupila druhé vedlejší účastnici své pohledávky za dlužnicí z titulu ručení za závazky Štefana Klimka vůči stěžovatelce. Téhož dne druhá vedlejší účastnice oznámila dlužnici nabytí pohledávek od stěžovatelky, provedla započtení vzájemných pohledávek a oznámila dlužnici, že závazek vůči ní ve výši 3 175 759,21 Kč (tj. ve výši přesahující její započitatelnou pohledávku) uhradí. Kupní smlouvou pro zpětný leasing s opcí č. 144291009 ze dne 19. 10. 2009 (s předmětem koupě čerpadla MAN) a č. 144281009 ze dne 19. 10. 2009 (s předmětem koupě čerpadla Mercedes-Benz) převedla druhá vedlejší účastnice jako prodávající na stěžovatelku jako kupující vlastnictví k oběma čerpadlům a stěžovatelka poskytla druhé vedlejší účastnici zpětný leasing k těmto movitým věcem. Následně dne 21. 12. 2009 dlužnice odstoupila od kupní smlouvy č. 02/09/09AB a dne 29. 6. 2012 od kupní smlouvy č. 02/09/09/AB/01. 5. Na základě výše uvedených zjištění vrchní soud dovodil, že v kupních smlouvách, které uzavřela dlužnice s druhou vedlejší účastnicí, byla sjednána výhrada vlastnického práva. Protože druhá vedlejší účastnice započetla pohledávky neplatně, dlužnice nepřestala být vlastnicí obou čerpadel. Druhá vedlejší účastnice, aniž k čerpadlům platně nabyla vlastnické právo, je převedla kupními smlouvami na stěžovatelku. Z hlediska naplnění předpokladů nabytí vlastnického práva od nevlastníka ve smyslu § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), se vrchní soud zabýval tím, zda stěžovatelka v době, kdy měla vlastnické právo nabýt, věděla nebo měla a mohla vědět, že druhá vedlejší účastnice není vlastnicí a že není ani oprávněna se zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Vrchní soud zohlednil, že stěžovatelka iniciovala a připravovala prostřednictvím advokátní kanceláře všechny smlouvy, včetně smluv o postoupení pohledávek a jednostranném započtení pohledávek, že věděla o sjednané výhradě vlastnictví dlužnice do úplného zaplacení kupní ceny v kupních smlouvách uzavřených s druhou vedlejší účastnicí. S odkazem na četnou judikaturu Nejvyššího soudu však měl vrchní pochybnosti o tom, že stěžovatelka využila všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčila, že druhá vedlejší účastnice jako prodávající byla skutečně oprávněna převést vlastnické právo k čerpadlům. Poukázal na to, že stěžovatelka i druhá vedlejší účastnice využily k přípravě smluvní a další dokumentace služby advokáta a dovolávaly se nejvyšší obezřetnosti. Stěžovatelka, která disponuje právním aparátem a je významnou bankovní společností, mohla a měla vědět, že započtení pohledávek druhou vedlejší účastnicí instruované stěžovatelkou a směřující k zániku pohledávek dlužnice na zaplacení kupních cen je neplatné, a tím převzala na sebe obchodní riziko, a musí tak nést následky svého jednání. Za situace, kdy dlužnice z důvodu sjednané výhrady vlastnictví nepřestala být vlastnicí obou čerpadel, navíc odstoupila od kupních smluv a stěžovatelka jako kupující neprokázala svoji dobrou víru v nabytí vlastnictví, vrchní soud uzavřel, že stěžovatelka neprokázala ve smyslu § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), že uvedený majetek neměl být do soupisu majetkové podstaty dlužnice zahrnut. 6. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelka v dovolání nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí vrchního soudu závisí. Dovolání spolu se stěžovatelkou signovala i druhá vedlejší účastnice, která vystupovala v řízení před obecnými soudy jako vedlejší účastnice na straně stěžovatelky. Ohledně ní Nejvyšší soud však uzavřel, že zákon vedlejšímu účastníkovi oprávnění podat dovolání nedává. II. Argumentace stěžovatelky 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se nezabýval podstatou projednávané věci, k předmětné věci přistoupil formalisticky a o dovolání rozhodl bez odpovídajícího logického a věcného odůvodnění. Stěžovatelka poukazuje na to, že v řízení před krajským soudem soudkyně nepostupovala nestranně, ale jako ochránce věřitelů dlužnice, a tomu odpovídalo i její první rozhodnutí ze dne 21. 10. 2017 č. j. 45 ICm 1108/2013-454, jímž byla žaloba o vyloučení věci (čerpadel betonové směsi) zamítnuta. K odvolání stěžovatelky bylo uvedené rozhodnutí usnesením vrchního soudu ze dne 17. 5. 2018 č. j. 104 VSPH 316/2018-523 zrušeno a krajskému soudu bylo uloženo, jak má v řízení postupovat a jak má věc právně hodnotit. Soudkyně krajského soudu se opakovaně vyjádřila tak, že se názorem vrchního soudu řídit nebude a opětovně vydala rozsudek ze dne 13. 1. 2022 č. j. 45 ICm 1108/2013-937, v němž se namísto závazného právního posouzení předmětné věci jako nabytí věci od nevlastníka podle § 446 obchodního zákoníku zabývala otázkou, zda stěžovatelka vydržela vlastnické právo k předmětu koupě (kdy soud pro nabytí od nevlastníka požadoval zákonnou lhůtu tří let). Vrchní soud v odvolacím řízení, aniž by stěžovatelku vyrozuměl o změně právního názoru, rozsudek krajského soudu potvrdil, navíc s tím, že vzhledem k incidenčnímu sporu, který následoval několik let po uzavření kupní smlouvy, nelze přihlížet k dobré víře při uzavření právního jednání a stěžovatelka tuto dobrou víru "ztratila" se zpětnými účinky. Uvedený závěr, tj. "kdyby soud připustil dohrou víru žalobce, nejpozději však pravomocným rozsudkem krajského soudu ze dne 13. 4. 2012 sp. zn. 47 Co 196/2011, v němž byly vyjádřeny skutečnosti (neplatné započtení), které objektivně musely vyvolat jeho pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, nelze usuzovat na jeho dobrou víru, nejpozději v době zahájení tohoto incidenčního řízení dne 21. 3 2013, která by zanikla, pokud by ji žalobce měl", podle stěžovatelky svědčí o pochybení vrchního soudu. Vrchní sou