II.ÚS 2355/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2355/23 ze dne 24. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky E. B., zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Riegrova 172, Kralupy nad Vltavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2023, č. j. 4 Tdo 429/2023-18166, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2023, č. j. 8 To 39/2021-18050, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2020, č. j. 45 T 9/2019-16245, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a, b) tr. zákoníku a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Podle skutkové věty rozsudku se stěžovatelka a další dva spoluobžalovaní dopustili trestné činnosti zjednodušeně řečeno tím, že stěžovatelka jako tehdejší ředitelka pozemkového úřadu a obžalovaný P. Ch. jako její předchůdce a obžalovaný J. H. jako odborný referent pozemkového úřadu, v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími ze zákoníku práce a zákona o správním řízení, v rozhodném období postupovali nezákonně v restituci tzv. X statku ve správním řízení. Obžalovaný J. H. a P. Ch. přiznali E. B., M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. postupně třemi rozhodnutími č. j. PÚ 577/09, 1690/09 a 1978/09 restituční nárok, ačkoli uvedené osoby nebyly osobami oprávněnými k restituci majetku původního vlastníka J. M. B. První dvě citovaná rozhodnutí se týkala nemovitostí původně vlastněných všemi třemi potomky J. B., tedy J. B., A. K. a J. M. B., když restituenti nebyli oprávněnými osobami ke spoluvlastnickým podílům na nemovitostech vlastněných původně J. M. B. Třetím rozhodnutím č. j. PÚ 1978/09 pak bylo rozhodnuto o pozemcích, jež byly původně ve výlučném vlastnictví J. M. B., jež za jeho života přešly na stát, a ve vztahu k těmto pozemkům restituentům vůbec nárok přiznán být neměl. Obžalovaný J. H. při přípravě rozhodnutí zcela rezignoval na prověření a zjištění okolností pro rozhodnutí relevantních, tedy zejména neprostudoval rozhodnutí v dědických věcech po zemřelých J. B. a J. M. B., rodné listy E. B., F. Č. a Š. F., ani výpisy z knihovních vložek a katastru nemovitostí a s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát, rovněž neprověřil, zda již nebylo o jednotlivých pozemcích pozemkovým úřadem pravomocně rozhodnuto a případně jak, ačkoli jednoznačně měl základní dokumenty k dispozici, např. dědické rozhodnutí v odůvodnění svých rozhodnutí označoval spisovou značkou, připravil koncepty předmětných rozhodnutí a tyto předložil P. Ch. k podpisu. P. Ch., který spoluobžalovanému J. H. plně důvěřoval, aniž by věcnou správnost rozhodnutí prověřil, tyto podepsal a tím je vydal. 3. Následně pak bylo rozhodnutím č. j. PÚ 498/09 ze září 2010, které bylo připravené J. H. a podepsané stěžovatelkou, tehdejší ředitelkou pozemkového úřadu, rozhodnuto o pozemcích původně ve výlučném vlastnictví J. M. B., kdy poprvé jsou v rozporu s realitou označováni E. B. za neteř J. M. B., Z. Č., I. Č. a J. Ř. za děti synovce J. M. B. pana F. Č., a M. Š. za dědičku synovce J. M. B. pana Š. F. 4. V dalším období pak byla rozhodnutí připravená J. H. a podepsaná stěžovatelkou, tehdejší ředitelkou pozemkového úřadu, specifická tím, že jimi došlo k přímému vydání původních pozemků z vlastnictví jiných subjektů, v některých případech pak k přiznání nároku za pozemky nevydané. Vydáním pozemků došlo k zásahu do práva tehdejších vlastníků pozemků - Metrostav Vackov a.s., Pražské služby, a.s., Garážový park Strašnice a.s., Státní statek hl. m. Prahy v likvidaci a dalších. V návaznosti na přípravu restitučního rozhodnutí o vydání specifikovaných pozemků restituentům stěžovatelka ve věci č. j. PÚ 2525/92 dala pokyn H. k vydání předběžného opatření, jímž bude obchodním společnostem, které nemovitosti v danou dobu vlastnily, stanovena povinnost nenakládat s uvedenými nemovitostmi. Toto rozhodnutí následně stěžovatelka jako ředitelka pozemkového úřadu podepsala a tím jej vydala, aniž by prověřila relevantní skutečnosti. 5. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku soud stěžovatelce uložil peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, když denní sazba činí 9 000 Kč, celkem ve výměře 4 500 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání specifikovaných pozemků. Soud dále rozhodl o nárocích poškozených. Tímto rozsudkem soud rozhodl také o vině a trestu obviněných H. a Ch. 6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, podala odvolání stěžovatelka, státní zástupce, poškození a zúčastněné osoby. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2023 rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání stěžovatelky, státního zástupce a zúčastněných osob částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a ve výrocích o zabrání věcí a zabrání náhradní hodnoty. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatelce uložil podle § 329 odst. 3, za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovatelce uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a samosprávě, spojené s rozhodováním o právech a povinnostech osob, a to na dobu pěti let. Odvolání poškozených soud zamítl. 7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 8 To 39/2021, podala dovolání stěžovatelka, nejvyšší státní zástupce v neprospěch stěžovatelky a zúčastněná osoba. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 6. 2023, č. j. 4 Tdo 429/2023-18166, dovolání stěžovatelky odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, odmítl i dovolání zúčastněné osoby. K dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek vrchního soudu částečně zrušil ve výroku o trestu a vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Trestní řízení ohledně výroku o trestu není podle vyjádření stěžovatelky ukončeno a není tedy předmětem posouzení Ústavního soudu. II. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti k posouzení postavení její osoby jakožto úřední osoby opakovaně namítla, že v jejím případě funkce ředitelky platně nevznikla jmenováním, resp. že tato skutečnost nebyla prokázána, a že i kdyby řádně jmenována do funkce byla, pak v souladu s obecně závazným právním předpisem (správním řádem) delegovala pravomoc vydávat restituční rozhodnutí i odpovědnost za správnost těchto rozhodnutí interními předpisy na jiné zaměstnance jako pověřené úřední osoby. Navíc se v dané otázce v souvislosti s předmětným interním pokynem jedná o tzv. opomenutý důkaz relevantní pro rozhodnutí o vině. 9. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy řádně nevyhodnotily naplnění formy zavinění. Domnívá se, že jednání, které jí je kladeno za vinu, soudy nesprávně kvalifikovaly jako nepřímý úmysl. Ten soudy dovodily pouze z aktivního přístupu stěžovatelky k řešení této restituční záležitosti. Pokud Nejvyšší soud v rozhodnutích, která předcházela vydání napadených rozhodnutí, ve svých úvahách přikládal aktivitě stěžovatelky význam, ze kterého dovodil nepřímý úmysl, pak to v podstatě implikuje závěr, že předpokládá aktivní volní kladný vztah stěžovatelky k trestněprávně relevantnímu následku, což je zcela nepřípadné. Jen z toho důvodu, že přistupovala k plnění svých povinností aktivně, nelze bez dalšího dovozovat její srozumění s následkem jako podmínku jednání v nepřímém úmyslu. Poukazuje přitom na skutečnost, že nebylo prokázáno, že by o chybném vyhodnocen