II.ÚS 236/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 236/24 ze dne 13. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky S. H., zastoupené Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou, sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti výrokům I a III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2023 č. j. 14 Co 206/2022-536, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a nezletilé J. J. a P. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv podle čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka též navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 4. 2022 č. j. 0 P 187/2013-375 zamítl návrh vedlejšího účastníka (dále též "otec") na omezení rodičovské odpovědnosti matky tak, aby soud matku omezil ve styku s vedlejší účastnicí (dále též "nezletilá"), který by probíhal jen pod dohledem, v podávání informací a rozhodování v oblastech lékařské péče a školního zařízení (výrok I), zamítl návrh matky na změnu péče nezletilé (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 3. K odvolání matky rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu v napadeném zamítavém výroku II o návrhu matky na změnu péče nezletilé a v závislém výroku III o náhradě nákladů řízení účastníků potvrzuje (výrok I), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), matka je povinna zaplatit České republice na účet okresního soudu na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17 848 Kč do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III) a ve zbývajícím rozsahu se České republice právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok IV). 4. Krajský soud shledal, že nedošlo ke změně poměrů odůvodňující změnu péče otce, v níž nezletilá velmi dobře prosperuje a má zachovánu možnost se s matkou pravidelně stýkat (sama nezletilá opakovaně u opatrovníka uvedla, že i mimo stanovený rozsah styku, kdy chodí za matkou ze školy, u matky pobývá, když je nemocná, někdy se dokonce jí samotné za matkou jít nechce, když má jiný program, a využívá i náhradních termínů styků). Otec jí tedy zjevně ve stycích s matkou nebrání. Nejsou tak splněny předpoklady pro matkou požadovanou změnu posledního rozhodnutí o péči. I kdyby byly takovéto předpoklady splněny, by nebylo možno o střídavé péči rodičů uvažovat. Je tomu tak proto, že rodiče mají zásadně odlišné výchovné metody (kdy pravidelné střídání péče by nezletilou nepřiměřeně zatěžovalo), že rodiče nemají žádný respekt k rodičovské roli druhého z nich a že vztahy mezi rodiči nejsou na takové úrovni, aby byli schopni vytvořit harmonické prostředí, v němž by střídavá péče probíhala. Naopak je patrna neschopnost rodičů jakékoli rozumné komunikace. Neochotu ke komunikaci a spolupráci opakovaně projevili před opatrovníkem, znalcem i soudem, hádají se před nezletilou dokonce i při jednání u opatrovníka nebo při vyšetření u znalce, podávají na sebe trestní oznámení. Neblahý vliv konfliktů na nezletilou je patrný i z jejího vlastního vyjádření (přeje si střídavou péči, "aby se rodiče nehádali") a nakonec i ze sebepoškozování, které odůvodnila u opatrovníka hádkami rodičů. Neúcta k rodičovské roli druhého z rodičů je patrna u obou rodičů, a je zřejmá prakticky ze všech jejich podání ve věci. Střídavá péče tedy v této věci možná není. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka zejména namítá, že krajský soud se v napadeném rozsudku ke konkrétním odvolacím námitkám stěžovatelky vůbec nevyjádřil, přání nezletilé o svěření do péče matky po věcné stránce neposoudil, když odvolání zamítl s tím, že od předchozí úpravy nedošlo k podstatné změně okolností, které by odůvodňovaly změnu rozhodnutí. Tímto postupem porušil čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Závěr krajského soudu o tom, že nedošlo k podstatné změně okolností je nesprávný, od předchozího rozhodnutí došlo k podstatné změně okolností, které stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjmenovává. Odůvodnění napadeného rozsudku je natolik paušální, neúplné a nepřezkoumatelné, že vykazuje znaky libovůle a svévole a je neústavní. Stěžovatelka navrhla před krajským soudem vypracování znaleckého posudku, který by zkoumal rodičovské kompetence a vhodnost výchovných prostředí, protože okresní soud nerozhodl podle přání nezletilé být v péči matky s odůvodněním, že výchovné prostředí u otce je pro nezletilou vhodnější. Předmětný znalecký posudek posoudil oba rodiče tak, že jsou schopni zabezpečit výchovu nezletilé, žádné z výchovných prostředí nevyhodnotil jako vhodnější. Krajský soud však odmítl svěření nezletilé do péče matky věcně posoudit s tím, že nedošlo k podstatné změně okolností. Pokud byl krajský soud přesvědčen, že nedošlo k podstatné změně okolností, pak neměl vypracování znaleckého posudku ohledně rodičovských kompetencí vůbec připustit, když tento důkaz pak byl zcela nadbytečný, pouze zbytečně zvyšující náklady soudního řízení, pročež je neústavní též výrok III napadeného rozsudku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 9. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici těchto soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v jejich postupu a v rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky, resp. nezletilé, a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení péče o nezletilou. Krajský soud napadené rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a na jeho klíčových závěrech (sub 4) neshledal Ústavní so