II.ÚS 2361/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2361/22 ze dne 11. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Lukášem Duffkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2022, č. j. 82 Nc 2502/2022-249 a Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2022, č. j. 20 Co 70/2022-287, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností ze dne 25. 8. 2022 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí vydaných v řízení o navrácení nezletilého dítěte do místa obvyklého bydliště v Austrálii dle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb. (dále jen „Haagská úmluva“). Napadenými rozsudky bylo zamítnuto nařízení navrácení a stěžovateli fakticky nevyhověno. Stěžovatel namítá, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv zejm. podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). 2. Stěžovatel je původem ze Slovenska a matka z České republiky. Stěžovatel a matka nezletilé spolu začali žít v Austrálii v roce 2007. Australské státní občanství získali oba v roce 2018. Nezletilá dcera se narodila v Austrálii v Sydney a má australské státní občanství. Matka jí později vyřídila i občanství české. Rodina žila nejprve v Sydney a od roku 2017 na ostrově Magnetic Island. V současné době zde rodina vlastní nemovitost, kde byla zřízena rodinná domácnost. Na Magnetic Island žila rodina společně až do 14. 7. 2020, kdy matka vzala nezletilou do České republiky navštívit babičku nezletilé z matčiny strany, která byla v té době nemocná. Matka a nezletilá měly zakoupeny zpáteční letenky. Krátce před zpátečním letem však matka stěžovatele informovala, že let byl zrušen z důvodu opatření proti šíření onemocnění COVID-19, poté ji stěžovatel navštívil v Evropě. Po vzájemné komunikaci a třech týdnech strávených na Tenerife se rodiče nepohodli a matka sama odcestovala nejprve za svými rodiči na Grand Canaria a následně zpět do České republiky. V červenci 2021 se situace mezi rodiči zhoršila a dne 9. 7. 2021 došlo k definitivnímu rozchodu účastníků. 3. Stěžovatel připravil návrh na navrácení nezletilé do místa bydliště dle Haagské úmluvy. Městský soud v Brně rozhodl dne 12. 4. 2022, č. j. 82 Nc 2502/2022-249 tak, že návrh stěžovatele zamítá. Na základě provedeného dokazování konstatoval, že vztah mezi oběma rodiči byl vyhrocen a oba účastníci se dohodli na přesídlení do Evropy, blíže k jejich rodinám (odkázal přitom na provedené důkazy vzájemnou komunikací rodičů). V souladu s tím byl i plánovaný příjezd stěžovatele do Evropy a dovolená na Tenerife. Odkázal přitom na komunikaci mezi rodiči, z níž plyne, že již nechtěli žít v Austrálii. Argumentaci stěžovatele označil prvostupňový soud fakticky jako účelovou, dohoda rodičů byla dle prvostupňového soudu prokázána. Stěžovatel jako navrhovatel sám po příjezdu do Evropy poptával nemovitosti, do kterých by se celá rodina přesídlila, a realizoval jejich prohlídky. V souladu s těmito zjištěními dospěl městský soud k závěru, že nezletilé vzniklo v České republice obvyklé bydliště, neb zde od 15. 7. 2020 se souhlasem rodičů bydlí, hovoří plynně česky, je zde registrována u lékaře, navštěvuje školu a udržuje vztahy s prarodiči (obou účastníků). Zjevně tak nedošlo k neoprávněnému přemístění a zadržení nezletilé matkou ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy, pročež návrhu stěžovatele nebylo možné vyhovět. 4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozsudek prvního stupně potvrdil svým rozsudkem ze dne 7. 6. 2022, č. j. 20 Co 70/2022-287. Neshledal stěžovatelem tvrzené vady řízení. V rámci nařízeného jednání však doplnil dokazování o listiny předložené účastníky. Ztotožnil se s posouzením stran naplnění podmínek čl. 3 Haagské úmluvy a konstatoval, že prvostupňový soud provedl rozsáhlé dokazování ke zjištění obvyklého bydliště nezletilé. Zdůraznil, že po dobu jejího pobytu v České republice nečinil stěžovatel žádné kroky k jejímu navrácení do Austrálie, což bylo sice v covidovém období obtížné, ale nikoliv nerealizovatelné. V této souvislosti je podstatné, že smyslem návratového řízení je bezodkladný a urychlený návrat protiprávně přemístěného či zadrženého dítěte, aby posléze zpět ve státu pobytu rozhodly soudy – nejlépe vědomé o poměrech dítěte v jeho obvyklém bydlišti – o jeho poměrech. Poté, co pětileté dítě dva roky pobývá v Česku, plynně hovoří zdejším jazykem a navázalo zde vztahy, takový postup zjevně pozbývá smyslu. Krajský soud neopomenul zdůraznit, že rozhodoval v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy v řízení o navrácení nezletilé nesprávně posoudily místo obvyklého bydliště nezletilé a v rozporu se zjištěnými skutkovými okolnostmi dovodily, že bydliště bylo změněno se souhlasem obou rodičů. V této souvislosti se stěžovatel domáhá opětovného přehodnocení důkazů. Rovněž bylo dle stěžovatele nesprávně dovozeno nedodržení lhůty pro podání návrhu na navrácení nezletilého dítěte dle Haagské úmluvy, resp. posouzení případné míry integrace v novém prostředí podle něj není důvodem zamítnutí návrhu. Soudy jako okolnost pro rozhodnutí o navrácení dítěte vzaly nesprávně v potaz integraci nezletilé v prostředí České republiky, ačkoli nejde o důvod pro zamítnutí návrhu na navrácení nezletilé. Z popisu skutkových okolností i ze soudního spisu plyne, že stěžovatel právo péče o nezletilou skutečně vykonával. Nadto z obsahu soudního spisu a souvisejících okolností plyne, že nezletilá je matkou manipulována proti stěžovateli. Je-li dodržena lhůta jednoho roku, jako je tomu v tomto případě, a je prokázáno, že byla nezletilá protiprávně zadržena či přemístěna, musí být nařízeno její navrácení bez ohledu na stupeň integrace. Nekonání stěžovatele stran návratu dcery mu nelze přičítat k tíži. 6. Konečně soudy prvního i druhého stupně vyšly pouze z tvrzení matky a zcela pominuly tvrzení stěžovatele, ačkoli žádným způsobem neodůvodnily, proč považují tvrzení stěžovatele za nesprávná či nepravdivá. III. Posouzení Ústavním soudem 7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, proti nimž není dostupný žádný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. 8. V souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil ze spisu a z písemných úkonů stěžovatele. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 10. Ústavní soud se postupně zabýval všemi uvedenými okruhy námitek, přičemž v jejich rámci posuzoval také to, zda závěry obecných soudů obstojí z hlediska zásad spravedlivého procesu, zejména zda nedošlo k takovým pochybením v rámci procesu dokazování a následného skutkového nebo právního posouzení, která by z hlediska práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zpochybňovala výsledek řízení jako celek. 11. V posuzované věci rozhodovaly obecné soudy o návrhu stěžovatele na navrácení jeho dcery do místa obvyklého pobytu podle čl. 8 Haagské úmluvy. Zvláštní úprava řízení o tomto návrhu je upravena v § 478 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních, přičemž pro rozhodnutí o návrhu byly z hlediska tzv. podústavního práva podstatné především čl. 3, čl. 12 a 13 Haagské úmluvy. 12. Podle čl. 3 Haagské úmluvy se přemístění nebo zadržení dítěte považuje za protiprávní, jestliže [písmeno a)] bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoli jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, nebo [písmeno b)] v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění nebo zadržení. Právo péče o dítě uvedené v písmenu a) může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podl