II.ÚS 2362/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2362/23 ze dne 26. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky KEYPACK s.r.o., sídlem Na Roudné 80, Plzeň, právně zastoupené Mgr. Michalem Šimků, advokátem, sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2023 č. j. 3 Afs 231/2022-46, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2022 č. j. 57 Af 17/2021-72 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. 4. 2021 č. j. 12350/21/5300-22441-708656, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 9. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejících rozhodnutí, Odvolací finanční ředitelství napadeným rozhodnutím zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo celkem sedm dodatečných platebních výměrů ze dne 31. 3. 2020, kterými Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen "správce daně") stěžovatelce doměřil daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 175 867 Kč za období srpen až říjen 2015 a za období červenec, září, listopad a prosinec 2016; rovněž jí stanovil povinnost zaplatit penále v celkové výši 235 171 Kč. Důvodem pro vydání dodatečných platebních výměrů bylo to, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neprokázala uplatněný nárok na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění (montáž a kompletace skladovacích věží) s místem plnění v tuzemsku od specifikovaných dodavatelů. 3. Krajský soud v Praze žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění se vypořádal se třemi okruhy námitek, které stěžovatelka považovala za klíčové. Jednalo se o to, že stěžovatelce bylo upřeno právo řádně projednat zprávu o daňové kontrole, přičemž uplatnila námitku prekluze práva doměřit daň. Podle jejího názoru správce daně zprávu o daňové kontrole řádně nedoručil a neprojednal, daňová kontrola tak nebyla řádným a zákonným způsobem ukončena. Dále namítala, že došlo k nezákonnému přenosu důkazního břemene; správce daně nevěrohodnost anebo neúplnost účetních evidencí a sporovaných daňových dokladů od předmětných dodavatelů neprokázal. Stěžovatelka též namítala nezákonný postup při dokazování, který spatřovala v nedůvodném a neodůvodněném neprovedení jí navržených důkazů, účelovém výkladu provedených důkazů a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž zejména namítala, že jí bylo před vydáním dodatečných platebních výměrů upřeno právo řádně projednat zprávu. Krajský soud však toto pochybení správce daně účelově bagatelizoval a označil jako "formální". Jelikož daňová kontrola nebyla řádně ukončena, správce daně nemohl vydat dodatečné platební výměry. Dále stěžovatelka pouze vyjádřila obecný nesouhlas se závěry soudu, ohledně nezákonného přenesení důkazního břemene na stěžovatelku, když podle ní správce daně neprokázal nevěrohodnost a neúplnost jejího účetnictví a k přenosu důkazního břemene tak nedošlo. Stěžovatelka rovněž napadla podle ní nezákonný postup při dokazování, když uvedla, že se soud nevypořádal s námitkami týkajícími se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správce daně, účelového hodnocení provedených důkazů a nedůvodného neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů. Dále ve zcela obecné rovině tvrdila, že daňové orgány chybovaly při procesu dokazování a při hodnocení důkazů a že byla v rámci daňové kontroly aktivní a předložila veškeré myslitelné důkazy, které její činnost doložily. Daňové orgány přesto všechny důkazní prostředky hodnotily nesprávně v její neprospěch. 5. Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Podle jeho závěrů stěžovatelka v převážné většině kasační stížnosti nevedla argumentaci proti závěrům krajského soudu vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku, nýbrž buď bez dalšího opakovala (parafrázovala) žalobní argumentaci, anebo toliko předložila zcela obecné výhrady k postupu orgánů daňové správy. To se týká zejména celého druhého okruhu, ale i naprosté většiny třetího a rovněž části prvního okruhu kasačních námitek stížnosti. V projednávané věci se proto kasační soud omezil na vypořádání těch námitek, které reálně reflektují posouzení věci krajským soudem a brojí proti němu. 6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala skutkový stav věci a namítá, že rozhodnutí správních soudů a správních orgánů porušila její ústavně garantovaná základní práva. Rozhodnutí daňových orgánů jsou podle jejího přesvědčení minimálně nelogická, neodůvodněná, a proto i nepřezkoumatelná a nespravedlivá. Tyto orgány úmyslně pomíjí, že činnost, která byla předmětem daňové kontroly, a jejíž provedení správce daně zpochybnil, tedy montáž skladovacích věží, kterých byly stovky a jejichž montáž zabrala stovky hodin, byla skutečně provedena. V ústavní stížnosti pak opakuje námitky, jež uplatnila již v žalobě a v kasační stížnosti. 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce. 11. Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo krajského soudu, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl