II.ÚS 237/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 237/22 ze dne 22. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem Puškinovo náměstí 681/3 Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 72 Co 142/2021-2076, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným rozhodnutím odvolací soud změnil péči rodičů - stěžovatele a E. P. (nyní vedlejší účastnice) - o jejich nezletilého syna O. 2. Matka nezletilého podala dne 11. 9. 2019 k soudu prvního stupně návrh na změnu péče spočívající ve svěření nezletilého do její péče a určení výživného. Návrh odůvodnila tím, že v mezidobí od posledního soudního rozhodnutí došlo ke změně poměrů, neboť do rodiny stěžovatele se narodily dvě dcery a nezletilý O. se tam necítí dobře, což se odráží v jeho školních výsledcích. Nezletilý se měl údajně opakovaně vyjádřit, že chce být více s matkou. Dne 6. 6. 2020 navrhla zakázat styk otce s nezletilým. Stěžovatel s návrhem nesouhlasil. Podle něj navrhovaná změna není v zájmu nezletilého a ničím by mu neprospěla. Syn se v nové stěžovatelově rodině údajně cítí dobře a přeje si u otce zůstat. Rovněž stěžovatel navrhl, aby byl matce zakázán styk s nezletilým. Poslední předchozí úprava péče byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 6. 2015, č. j. 0 Nc 244/2014-314, který schválil dohodu rodičů, dle které byl nezletilý svěřen do péče stěžovatele, a matka se zavázala hradit k jeho rukám výživné. Matka pracovala jako zdravotní sestra v M. a stěžovatel ve firmě na výrobu lisovaných plastů ve V. 3. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 7. 4. 2021, č. j. 4 P 292/2016-1922, zamítl návrh matky nezletilého na změnu péče o něj (výrok I.), soud dále rozhodl o změně výše dříve stanovené vyživovací povinnosti matky nezletilého (výroky II. a III.), rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 10. 2017, č. j. 4 P 292/2016-802, soud změnil tak, že se styk matky nezletilého s nezletilým neupravuje (výrok IV.), návrh stěžovatele na zákaz styku matky nezletilého s nezletilým soud zamítl (výrok V.), soud stanovil předběžnou vykonatelnost výroku IV. (výrok VI.), stěžovateli a matce nezletilého soud uložil povinnost uhradit České republice, Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou každý jednu polovinu nákladů řízení (výrok VII.) a soud stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.). 4. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, uvedeným v záhlaví, soud k odvolání matky nezletilého rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I. a IV. až VI. tak, že s účinností od právní moci rozsudku se nezletilý svěřuje do rovnocenné střídavé péče rodičů, jejíž podmínky soud dále podrobně stanovil [výrok I.a)], soud dále změnil i výroky II. a III. stanovující vyživovací povinnost obou rodičů [výrok I.b)]. Odvolací soud dále rodičům uložil povinnost ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku kontaktovat Psychocentrum, manželskou a rodinnou poradnu Kraje Vysočina, a za podmínek tímto odborným zařízením stanovených zajistit nezletilému individuální a následně společnou terapii a této se po dobu 3 měsíců účastnit (výrok II.). Stěžovateli soud uložil zaplatit státu náklady vzniklé v řízení před soudem prvního stupně, a to znalečné v pravidelných měsíčních splátkách a svědečné (výrok III.). Soud dále stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.). II. 5. Stěžovatel tvrdí, že názor nezletilého syna náležitě zjišťoval pouze soud prvního stupně. Odvolací soud však názor dítěte odmítl respektovat a zval si jej jen proto, aby se pokusil jeho názor moderovat ve prospěch matky. Dítěti se údajně soud snažil vnutit představu, zda by nechtělo žít v Německu, kde matka nezletilého tehdy pracovala. Soud se tak nejprve snažil změnit názor nezletilého nátlakem na něj, a pokud neuspěl, rozhodl se jeho názor ignorovat. 6. Odvolacímu soudu dále vytýká, že vyšel pouze a výhradně ze znaleckého posudku PhDr. Zapletalové a MUDr. Holanové, jehož závěry však byly vyvráceny, neboť obsahoval nepravdivé údaje a pomluvy ze strany matky nezletilého. Na stížnost stěžovatele týkající se nepravdivého znaleckého posudku předseda Krajského soudu v Brně reagoval sdělením, že PhDr. Zapletalová již odešla do důchodu a kárné řízení s ní (které by jinak připadalo v úvahu) již není možné. 7. Matka nezletilého podle názoru stěžovatele není schopna zajistit životní potřeby nezletilého, což se ukázalo již v roce 2014, kdy sama neměla dlouhodobě kde bydlet a toulala se po horských chatách v Krkonoších, kam sebou brala i nezletilého. Od roku 2014 nezletilý vyrůstal v péči stěžovatele, kde se zcela sžil s jeho novou rodinou. Právě spořádanost a ustálenost nových rodinných poměrů na straně stěžovatele se matka nezletilého snaží rozvrátit a svou snahu vydává za "zájem o nezletilého". Nezletilý ji přitom zajímá jen potud, pokud je klíčem k pronikání do domácnosti stěžovatele. Stěžovatel dále znovu opakuje, že soud i znalecký posudek, ze kterého odvolací soud vycházel, zcela pominuly abnormální chování matky a její vybočující osobnost a zcela přehlížel i ohrožování mravní výchovy nezletilého, které stěžovatel označuje za jeho sexuální zneužívání. 8. Za zcela nepravdivý považuje závěr znaleckého posudku o tom, že stěžovatel nezletilého hrubě zmanipuloval proti matce. K tomu stěžovatel uvádí, že 13 leté dítě nelze jen tak snadno zmanipulovat, navíc nezletilý matku velmi dobře zná a udělal si vlastní názor na ni při četných dřívějších zkušenostech s ní. 9. Stěžovatel nesouhlasí ani s výrokem ukládajícím mu povinnost hradit náklady znaleckého posudku (s přemrštěnou cenou), a to přesto, že právě jej svou zjevnou nepravdivostí nejvíce poškodil. Obecně přitom platí, že se tyto náklady dělí mezi oba rodiče rovným dílem. Rozhodnutí soudu je tak důkazem snahy stěžovatele poškodit. 10. Odvolací soud tak nevybíravým způsobem zasáhl nejen do života nezletilého, ale i stěžovatele, který má právo žít v klidu ve spořádané rodině, kterou asociální a excentrická matka nezletilého nikdy nebude schopna vytvořit. 11. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. III. 12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 13. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "super revizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Z toho plyne, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); jaké vady to přitom ("typově") jsou, plyne z judikatury Ústavního soudu. S ohledem na to nemůže být za opodstatněnou považována taková ústavní stížnost, jejíž podstatou je polemika s příslušnými skutkovými a právními závěry obecných soudů z hlediska jejich věcné správnosti, ale jen ta, v níž stěžovatelé vytýkají pochybení mající povahu tzv. kvalifikovaných vad. 14. Tuto podmínku ústavní stížnost z obsahového hlediska evidentně nesplňuje. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval námitky, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy, přičemž krajský soud se jimi zabýval a náležitě vypořádal. Jde-li o jednotlivé body ústavní stížnosti, stěžovatel v prvé řadě brojil proti tomu, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně zcela nekriticky upřednostnil podle stěžovatele neexistující kvality výchovného prostředí u matky nezletilého, ignoroval názor nezletilého a zasáhl bez náležitého podkladu do práv stěžovatele. Z rozhodnutí obecných soudů je však dostatečně patrno, jaké důvody odvolací soud vedly k nové úpravě péče o nezletilého, přičemž ani Ústavnímu soudu se nejeví, že by skutečnosti, o které toto své rozhodnutí opřel, mohly být označeny za irelevant