II.ÚS 2383/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2383/24 ze dne 23. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Floreána, zastoupeného Mgr. Ing. Lindou Švancarovou, advokátkou, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2024 č. j. 28 Cdo 1206/2024-306, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2023 č. j. 21 Co 81/2023-251 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. září 2022 č. j. 41 C 72/2021-141, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Mgr. Nataši Floreánové, Mgr. Karola Floreána, Mgr. Oľgy Šimonové, Ing. Danicy Mislovičové, CSc., Ing. Milana Dvořáka, Věry Žákové, Alexandry Anny Harvison, Gabriely Heleny Kisner, Ing. Zuzany Němcové, Jaroslavy Šipkové, Danicy Jarjabkové, Mgr. Jiřího Reinbergera, Hany Prouskové, Evy Žilové, PhDr. Ireny Hrabětové, CSc., Ing. Dagmar Kalmusové, Ing. Ivicy Hvizdové, Ing. Aleše Nosáľa, doc. Marii Šustrové, CSc., MUDr. Miloše Nosáľa, Ph.D., MUDr. Mateje Nosáľa, Ph.D., Mgr. Nory Slovákové, statutárního města Brna, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, a obchodní společnosti Dolfin Jarošova 41 s. r. o., sídlem třída Kpt. Jaroše 1845/26, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 26. 9. 2022 č. j. 41 C 72/2021-141 Městský soud v Brně (dále jen „městský soud“) zamítl žalobu na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „pozemkový úřad“) ze dne 30. 4. 2021 č. j. SPU 086628/2021, 665/91/21-RNP, výrokem, kterým by bylo určeno, že každý z žalobců (tj. stěžovatel a první vedlejší účastnice) je vlastníkem id. 1/12 pozemku (pod původním označením) PK X1 v k. ú. V., nyní pozemků v katastru nemovitostí evidovaných jako p. č. X2, p. č. X3, p. č. X4, p. č. X5, p. č. X6, p. č. X7 a (vymezená část) p. č. X8, vše v k. ú. Č. (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. – V.). 3. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel jako žalobce a) odvoláním. Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem ve vztahu k první vedlejší účastnici jako žalobkyni b) rozsudek městského soudu zrušil a řízení (v části týkající se této účastnice) zastavil (výrok I.). Ve vztahu ke stěžovateli krajský soud zrušil rozsudek městského soudu v části týkající vydání (konstituování vlastnického práva a nahrazení označeného rozhodnutí pozemkového úřadu) id. 1/12 pozemků (z původního pozemku PK X1 v k. ú. Velká Nová) p. č. X2, p. č. X3, p. č. X4, p. č. X5 a p. č. X6 v k. ú. Č. a řízení i v tomto rozsahu zastavil (výrok II.). Ve zbývající části výroku I. (jímž byla zamítnuta žaloba ohledně vydání id. 1/12 pozemků nyní evidovaných jako p. č. X7 a p. č. X8 v k. ú. Č. a nahrazení označeného rozhodnutí pozemkového úřadu) byl rozsudek městského soudu potvrzen včetně nákladových výroků III. a IV. (výrok III.) a výroky IV. – IX. bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení. Předmětná věc byla soudy projednávána v řízení podle části páté [§ 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] poté, co o ní dříve rozhodl pozemkový úřad výše uvedeným rozhodnutím (o vlastnictví oprávněných osob) podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Poté, co krajský soud reflektoval nedostatek podmínek řízení (absenci zastoupení k podání žaloby a dalšímu vedení řízení) na straně první vedlejší účastnice, jakož i dispoziční úkon stěžovatele – zpětvzetí žaloby ve vztahu k vymezené části předmětu řízení (jde-li o pozemky označené ve výroku II. rozsudku), ve zbývajícím rozsahu (co do požadavku stěžovatele na vydání id. 1/12 pozemků p. č. X7 a p. č. X8 v k. ú. Č.) aproboval městským soudem učiněná skutková zjištění (navazující na zjištění správního orgánu), potažmo právní závěr, že vydání předmětných pozemků oprávněné osobě brání překážka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (se zřetelem na zjištěnou bezprostřední funkční souvislost pozemků s dalšími zastavěnými pozemky ve vlastnictví jiných osob, resp. v případě pozemku p. č. X8 v k. ú. Č. i jeho dotčení veřejným užíváním). 4. Proti rozsudku krajského soudu a rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo řízení o dovolání proti rozsudku městského soudu zastaveno (výrok I.). Dovolání proti rozsudku krajského soudu bylo podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že závěry krajského soudu [že vydání předmětných pozemků stěžovateli v restituci brání překážka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě], které navazují na skutková zjištění provedená v předmětném řízení, resp. v řízení před správním orgánem, jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i s judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší soud dále dovodil, že námitka stěžovatele, že předmětné pozemky nejsou funkčně spjaté se stavbami garáží (prokazatelně postavenými v sedmdesátých letech minulého století, tedy až po převzetí pozemků státem), včetně toho, že s ohledem na svou polohu a velikost nemohou (samostatně) sloužit danému účelu, se pohybují v rovině kritiky skutkových zjištění krajského soudu (jejich správnosti a úplnosti), kterou nelze založit přípustnost dovolání. Krajským soudem učiněnými skutkovými zjištěními je Nejvyšší soud vázán, k jejich přezkumu podle účinné procesní úpravy není oprávněn, a proto tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud jeho žalobu zamítl s odůvodněním, že funkční souvislosti pozemků p. č. X7 a p. č. X8 v k. ú. Č. byly dokazováním spolehlivě zjištěny. V případě pozemku p. č. X7 v k. ú. Č. údajně jde o příjezdový a obslužný pozemek před garážemi, bez nějž by do nich nebyl zajištěn přístup. Pozemek p. č. X8 v k. ú. Č. podle soudu slouží jako přístupová cesta ke garážím, nikoliv však výlučně. Uvedené tvrzení obecných soudů je podle stěžovatele „nesmyslné“, pozemek p. č. X8 v k. ú. Č. nemá nic společného s garážemi, pouze se nachází v prostoru vedle garáží jako místo pro další potencionální garáže, ale není zastavěn. Stěžovatel předpokládal, že i pozemky p. č. X7 a p. č. X8 v k. ú. Č. budou vydány předcházejícím vlastníkům a přičleněny k pozemku p. č. X9 v k. ú. Č. jako jeden funkční celek tak, jak tomu bylo v minulosti (a jak je tomu u sousedních nemovitostí, kde dvory sousedních nemovitostí odpovídají velikostí a rozlohou součtu obou pozemků p. č. X9 a p. č. X7 v k. ú. Č.). Stěžovatel dovozuje, že v současné době bude dvůr zatravněn a má být spojen s pozemkem p. č. X7 v k. ú. Č. jako jeden celek – trávník a vjezd do garáží. Soudy obou stupňů však nic takovéto neposuzovaly. I když měly dostatek podkladů k pozemku p. č. X7 v k. ú. Č., nepřistupovaly ke skutečnostem tak, jak to předpokládá judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1275/2009 (tj. povinnost zkoumat každý případ – restituční věc samostatně). Stěžovatel poukazuje na to, že Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že v restitučních věcech je nezbytné postupovat citlivě se snahou o nápravu křivd vyvolaných předcházejícím totalitním režimem [k tomuto např. nález ze dne 18. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 2214/2008 (N 187/54 SbNU 313)]. Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele nerealizovatelný, neboť pozemek nemůže plnit soudem předpokládanou funkci vjezdu do garáží – pozemky p. č. X2 až p. č. X6 v k. ú. Č. Stěžovatel na tuto skutečnost krajský soud upozorňoval, ten se však jeho argumentací nezabýval. Stěžovatel má za to, že oba soudy učinily nedostatečná skutková zjištění, neboť nebyly před městským soudem ani před krajským soudem provedeny žádné důkazy. Tvrzení o nefunkčnosti pozemku p. č. X7 v k. ú. Č. k vjezdu do garáží soud nezkoumal a tím se rozhodnutí soudu stalo nepřezkoumatelným. 6. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003 sp. zn. 29 Odo 265/2003, které není pro daný případ aktuální, přičemž rozsudek ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 je