II.ÚS 2384/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2384/25 ze dne 20. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Veroniky Křesťanové a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PON Praha a. s., sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2025 č. j. 22 Cdo 926/2025-480 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2024 č. j. 70 Co 37/2024-358, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, Ing. Gabriely Altmanové, a JUDr. Petra Loudy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 1. 2022 č. j. 15 C 1/2017-162 byla zamítnuta žaloba, kterou se první vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemků p. č. Y a p. č. Z v k. ú. X , obec P (dále též jen "předmětné pozemky") [výrok I.]. Dále bylo určeno, že předmětné pozemky jsou v podílovém spoluvlastnictví první vedlejší účastnice a druhého vedlejšího účastníka (bývalých manželů), přičemž každý z nich má spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny [výrok II.]. Výroky III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala první vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu v napadeném zamítavém výroku I. o věci samé změnil tak, že určil, že první vedlejší účastnice je vlastníkem pozemků p. č. Y a p. č. Z v k. ú. X. Ve vyhovujícím výroku II. o vzájemném návrhu byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že vzájemný návrh, kterým se stěžovatelka jako první žalovaná domáhala určení, že pozemky p. č. Y a p. č. Z v k. ú. X jsou v podílovém spoluvlastnictví první vedlejší účastnice a druhého vedlejšího účastníka, přičemž každý má spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny, byl zamítnut [výrok I.]. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení [výroky II. a III.]. 4. Městský soud rozhodoval napadeným rozhodnutím ve věci poté, co byl jeho původně potvrzující rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023 č. j. 22 Cdo 1242/2023-276 a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. V napadeném (v pořadí druhém) rozhodnutí vyšel městský soud ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v jeho kasačním rozhodnutí, že na dohodu o zúžení společného jmění manželů (dále jen "SJM") první vedlejší účastnice a druhého vedlejšího účastníka ze dne 25. 3. 2005 (ačkoli zasáhla do práv věřitelů druhého vedlejšího účastníka) nelze hledět jako na neplatnou. Na základě této dohody tak došlo k převodu pozemků p. č. Y a p. č. Z v k. ú. X do výlučného vlastnictví první vedlejší účastnice. Vzhledem k tomu, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřená mezi první vedlejší účastnicí a stěžovatelkou dne 22. 5. 2006, na jejímž základě byla stěžovatelka zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků, byla neplatná, nedošlo k platnému převodu vlastnického práva k uvedeným pozemkům na stěžovatelku, a jejich vlastníkem nadále zůstala první vedlejší účastnice. Současný stav zápisu v katastru nemovitostí, kdy je jako vlastník zapsána stěžovatelka, proto neodpovídá skutečnosti. Městský soud dovodil, že první vedlejší účastnice se tedy důvodně domáhá, aby bylo určeno její vlastnictví rozsudkem soudu, který pak bude podkladem pro zápis jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí. Naproti tomu vzájemný návrh stěžovatelky, k němuž se připojil i druhý vedlejší účastník, městský soud důvodným neshledal. Na základě smlouvy o zúžení SJM první vedlejší účastnice a druhého vedlejšího účastníka ze dne 25. 3. 2005 se stala výlučnou vlastnicí sporných pozemků první vedlejší účastnice a to ještě za trvání manželství s druhým vedlejším účastníkem. V okamžiku rozvodu manželství již tyto pozemky nebyly součástí SJM a nemohlo tedy dojít k jejich vypořádání cestou zákonné fikce a druhý vedlejší účastník spoluvlastnický podíl na nich nenabyl. Na uvedených závěrech nic nemění námitky stěžovatelky a druhého vedlejšího účastníka, že smlouva o zúžení SJM první vedlejší účastnice a druhého vedlejšího účastníka ze dne 25. 3. 2005 byla rozporná s dobrými mravy a z toho důvodu by měla být posuzována jako neplatná. Městský soud připomněl, že Nejvyšší soud jasně uvedl, že rozpor s dobrými mravy nemá za následek absolutní neplatnost, ale pouze relativní bezúčinnost smlouvy o zúžení SJM ze dne 25. 3. 2005. Spekulace stěžovatelky, že jednáním první vedlejší účastnice a druhého vedlejšího účastníka byly naplněny znaky trestného činu podílnictví, jsou v občanskoprávním řízení "zcela nepatřičné", o spáchání trestného činu lze rozhodnout pouze v řízení trestním. 5. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelka a druhý vedlejší účastník dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla obě dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuta, zčásti jako nepřípustná a zčásti jako vadná [výrok I.]. Dále byl zamítnut návrh na odklad právní moci rozsudku městského soudu [výrok II.] a bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení [výrok III.]. 6. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podal ústavní stížnost i druhý vedlejší účastník. Jeho ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2139/25 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v uvedeném usnesení poukázal na to, že stěžovatel (zde druhý vedlejší účastník) opomíjí, že Nejvyšší soud v prvé řadě jeho dovolání odmítl z důvodů vad. Stěžovatelova kritika směřuje proti té části odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, na které však napadené usnesení nestojí. II. Argumentace stěžovatelky 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ve svém dovolání namítala, že městský soud nesprávně vyložil právní názor Nejvyššího soudu obsažený v jeho kasačním rozhodnutí. Závěr městského soudu, že rozpor s dobrými mravy nemá za následek absolutní neplatnost, ale pouze relativní bezúčinnost smlouvy o zúžení SJM ze dne 25. 2. 2005, totiž z rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá, neboť Nejvyšší soud ve svém rozsudku uvedl, že relativní neúčinnost má přednost před absolutní neplatností (měla-li být založena stejným důvodem, pro který nastává relativní neúčinnost). Podmínkou tedy je, že musí jít o stejný důvod. Městský soud však nezkoumal, zda jde o stejný důvod, pouze mechanicky převzal závěr Nejvyššího soudu. Stěžovatelka i druhý vedlejší účastník namítali, že důvod, pro který byla založena absolutní neplatnost, je jiný, avšak městský soud se jím nezabýval. Dále stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021 č. j. 23 ICdo 56/2019-87 a ze dne 30. 11. 2021 č. j. 21 Cdo 1070/2021-341, která jsou podle jejího názoru s rozhodnutím městského soudu v rozporu. Stěžovatelka v dovolání namítala nesprávné právní posouzení smlouvy o zúžení SJM městským soudem jako relativně bezúčinné a dále namítala, že předmětná smlouva je absolutně neplatná. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1686/16 (N 222/83 SbNU 471; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), podle kterého odmítne-li Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné z důvodu, který však ve skutečnosti není naplněn, dopustí se porušení práva dovolatele na soudní ochranu a přístup k soudu. Nejvyšší soud dezinterpretoval dovolací důvody a posuzoval tak důvody, na nichž stěžovatelka své dovolání nezaložila. Nejvyšší soud se tak jejím dovoláním nezabýval. Tímto postupem nedošlo k řádnému soudnímu přezkumu podaného dovolání a stěžovatelka tak přišla o jeden stupeň řádného soudního přezkumu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav