II.ÚS 241/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 241/21 ze dne 10. 1. 2024 N 5/122 SbNU 44 Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu ohledně nákladů řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Národní památkový ústav, IČO: 750 32 333, se sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, Praha 1, zastoupeného JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem Italská 753/27, Praha 2, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 59 Co 133/2019-856, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, a Arcibiskupství olomouckého, IČO: 004 45 151, se sídlem Wurmova 562/9, Olomouc, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Výroky II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 59 Co 133/2019-856 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výroky II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 59 Co 133/2019-856 se proto ruší. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu 27. ledna 2021 se stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených výroků napadeného soudního rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že danými výroky došlo k porušení ústavně garantovaných základních práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny a dále k porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny II. Shrnutí řízení před obecnými soudy v rozsahu relevantním pro vypořádání ústavní stížnosti 2. Napadené výroky jsou nákladovými výroky řešící náhradu nákladů v prvních dvou stupních církevního restitučního sporu. 3. Okresní soud v Kroměříži (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 7. března 2019 č. j. 7 C 157/2017-762 zamítl žalobu Arcibiskupství olomouckého (dále jen "vedlejší účastník") o nahrazení souhlasu stěžovatele s uzavřením dohody o vydání jiné nemovité věci vedlejšímu účastníkovi dle ustanovení § 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), a to konkrétně souboru pozemků tvořících komplex Květné zahrady v Kroměříži (výrok I.). Soud prvního stupně uvedeným rozsudkem dále uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovateli k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 110 137,50 Kč (výrok II.), přičemž aplikoval § 142 odst. 1 o. s. ř. a vycházel z plného úspěchu stěžovatele ve věci (viz bod 84 rozsudku soudu prvního stupně). Přiznané náklady řízení se skládaly z odměny advokáta ve výši 68 780 Kč (bez DPH; kalkulováno za 27,5 úkonů právní služby při aplikované mimosmluvní sazbě odměny v jednotkové výši 2 500 Kč za úkon), režijních paušálech v celkové výši 8 400 Kč (bez DPH), náhrad za ztrátu času v celkové výši 4 800 Kč (bez DPH), cestovného v celkové výši 10 978 Kč (bez DPH) a částky odpovídající DPH ve výši 17 209,50 Kč. 4. K odvolání vedlejšího účastníka rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále "odvolací soud") rozsudkem ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 59 Co 133/2019-856 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. jej změnil tak, že stěžovateli se právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává (výrok II.); ohledně nákladů odvolacího řízení rozhodl, že žalovanému se právo na jejich náhradu nepřiznává (výrok III.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud u nákladů řízení k závěru, že náklady uplatněné stěžovatelem k náhradě nebyly vynaloženy účelně (viz zejm. body 57, 67 a 70 rozsudku soudu odvolacího soudu). Přitom (stručně řečeno) uzavřel, že stěžovatel je státní příspěvkovou organizací, je odpovídajícím způsobem personálně i odborně vybaven (včetně samostatného právního oddělení) a předmět sporu, který není v praxi nijak neobvyklý, souvisí s jeho běžnou agendou. Nadto zvláště zdůraznil, že ve stěžovatelem uplatněném rozsahu právní pomoci advokáta v řízení na prvním stupni (celkem 27,5 úkonů právní služby), je začleněno i 10 úkonů "dalších porad se stěžovatelem trvajících nad jednu hodinu", což má svědčit o tom, že stěžovatelem zvolený advokát se musel seznamovat s "věcnou problematikou vycházející z předmětu činnosti" stěžovatele, se kterou by se zaměstnanec stěžovatele s právním vzděláním již seznamovat nemusel, neboť by ji znal; tento poznatek má dle odvolacího soudu advokáta z účelného zastoupení stěžovatele v řízení "spíše diskvalifikovat" a potvrzovat tezi, že zastoupení stěžovatele v řízení mohlo být "účelněji zajištěno" jeho interními právníky (viz zejm. body 62 až 67 rozsudku odvolacího soudu). Ve věci stěžovatele proto dle odvolacího soudu nemohlo jít o výjimku z jinak platného obecného pravidla, dle které stát, jiná veřejnoprávní korporace nebo instituce hospodařící s veřejnými prostředky (v tomto případě státní příspěvková organizace) nárok na náhradu nákladů řízení nemá ani při úspěchu ve věci. Na podporu tohoto závěru odvolací soud odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 a sp. zn. I. ÚS 3202/17. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v relativně rozsáhlé ústavní stížnosti věcně argumentuje tím, že rozsudek odvolacího soudu je v napadených výrocích především překvapivý, jelikož odvolací soud stěžovatele během odvolacího řízení v potřebné míře neseznámil se svým právním náhledem na otázku náhrady nákladů řízení, který se principiálně lišil od náhledu soudu prvního stupně, a nedal stěžovateli možnost pokusit se tento názor pomocí konkrétních tvrzení či protiargumentů zvrátit. Odvolací soud si přitom dle stěžovatele musel být při vydání rozsudku vědom i toho, že jelikož jde o nákladové výroky, které jsou (sami o sobě) ex lege nepřípustné k přezkumu v další instanci, nebudou již s vysokou pravděpodobností skutkové a právní závěry odvolacím soudem v jejich rámci dosažené zvlášť posouzeny soudem vyššího stupně. Překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení má být dle stěžovatele dále znásobena tím, že odvolací soud v jiné obdobné restituční věci týkající se dokonce téhož vedlejšího účastníka náhradu nákladů řízení stěžovateli přiznal, a to v řízení vedeném na obou stupních (rozsudek odvolacího soudu ze dne 3. dubna 2019 č. j. 59 Co 193/2018-498). Dále stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje a vyvrací úvahy odvolacího soudu týkající se samotné neúčelnosti uplatněných nákladů, při nichž odvolací soud vycházel zejména z údajné běžnosti řešené problematiky, dostatečné odbornosti a kapacity interních právníků stěžovatele. Stěžovatel v tomto ohledu tvrdí, že souzená věc jak druhově, tak především z hlediska jejich individuálních parametrů (soubor nemovitostí mimořádné majetkové a kulturní hodnoty; složité skutkové okolnosti s historickými souvislostmi vyžadující důkladné právní posouzení a rešerše) očividně přesahuje úroveň standardní agendy stěžovatele a co do odborné náročnosti vybočuje z pracovní náplně zaměstnanců stěžovatele s právním vzděláním. Souzená věc je dle stěžovatele právě tou výjimkou, na níž výše odkazovaná judikatura Ústavního soudu pamatuje, a sjednání odborného právního zastoupení advokátem za těchto podmínek bylo výrazem řádné správy majetku státu. Většinu jednotlivých zjištění a závěrů odvolacího soudu, které tento soud učinil při odůvodnění údajné neúčelnosti stěžovatelova právního zastoupení advokátem, označuje stěžovatel v lepším případě za nepodložené a spekulativní, v horším případě za excesivní a svévolné. IV. Řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud vyzval odvolací soud a vedlejšího účastníka k vyjádření se k podané ústavní stížnosti. 7. Odvolací soud ve svém vyjádření označil ústavní stížnost za nedůvodnou a odvolal se na odůvodnění napadených výroků, přičemž opětovně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3202/17 a v něm citovaná dřívější rozhodnutí Ústavního soudu (z nichž mají plynout restriktivní podmínky pro výjimečné přiznávání náhrad nákladů řízení státu, jiným veřejnoprávním korporacím či institucím hospodařícím s veřejnými prostředky). Ani při zohlednění individuálních okolností případu se dle názoru odvolacího soudu nemohlo jednat o akceptovatelnou výjimku z této nálezové prejudikatury Ústavního soudu. Výtka porušení legitimního očekávání údajně založeného odlišným rozhodnutím o nákladech řízení ve věci u odvolacího soudu vedené pod sp. zn. 59 Co 193/2018 nemá dle názoru odvolac