II.ÚS 2416/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2416/25 ze dne 27. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 142, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1810/2024-447 ze dne 22. května 2025, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 293/2022-370 ze dne 20. prosince 2023 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 15 C 368/2020-264 ze dne 9. června 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Insolvency Project v.o.s., sídlem Bieblova 1110/1b, Hradec Králové - Slezské Předměstí, a A. B., jako vedlejších účastnic řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. První vedlejší účastnice je insolvenční správkyní obchodní společnosti Bosser Food s.r.o. (dále jen "společnost"), na jejíž majetek byl prohlášen 18. září 2018 konkurs. Společnost, jejímž byl stěžovatel jediným společníkem a současně jedním ze dvou jednatelů samostatně oprávněných jednat za společnost (druhou jednatelkou byla druhá vedlejší účastnice - bývalá manželka stěžovatele, která v řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalovaného stěžovatele) jako nájemkyně uzavřela se stěžovatelem jako pronajímatelem 3. září 2012 nájemní smlouvu, předmětem nájmu byly stěžovatelem vlastněné nemovitosti. Společnost nemovitosti počínaje 1. prosince 2015 nechala na své náklady, jak předpokládala nájemní smlouva, rekonstruovat. Stěžovatel společnosti investici do nemovitostí nenahradil, a to ani poté, co jej k tomu první vedlejší účastnice vyzvala. Hodnota nemovitostí stěžovatele se podle znaleckých posudků vlivem společností financované rekonstrukce zvýšila o 1 835 380 Kč. Zaplacení částky s příslušenstvím se první vedlejší účastnice domáhala žalobou po stěžovateli. 3. Okresní soud v Mělníku žalobě vyhověl. Vyšel z toho, že nájemní smlouva je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, že tvrzená rekonstrukce byla provedena a stěžovateli jako obohacenému vznikla povinnost zaplatit (vydat do majetkové podstaty) jako bezdůvodné obohacení částku odpovídající zhodnocení nemovitostí (nikoli vynaložené investice), tedy rozdíl mezi jejich hodnotou před investicemi a poté, jak byla zjištěna znaleckými posudky. Námitku druhé vedlejší účastnice, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je již promlčeno, okresní soud vyhodnotil jako nedůvodnou (aplikoval s ohledem na dobu rekonstrukce současný občanský zákoník) a navíc, i pokud by byla důvodnou, odporovala by dobrým mravům, neboť v průběhu insolvenčního řízení stěžovatel úmyslně neposkytoval první vedlejší účastníci jako insolvenční správkyni přes její opakované urgence potřebnou součinnost, přičemž jeho jednání dosáhlo takové intenzity, že byl uznán vinným z přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení a za své jednání byl pravomocně odsouzen. 4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Vytkl okresnímu soudu, že nesprávně určil právní režim sporného práva z bezdůvodného obohacení, měl za to, že se má aplikovat s ohledem na datum uzavření neplatné smlouvy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."). Objektivní tříletá promlčecí doba (lhůta), pro jejíž počátek je rozhodující okamžik vynaložení investic do nemovitostí, již uplynula před podáním žaloby. 5. Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil, ztotožnil se s jeho závěry, že na promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení se použije současný občanský zákoník, i se závěrem, že neměl-li okresní soud pochybnosti o správnosti v řízení provedených znaleckých posudků, nebyl důvod zadávat další či revizní znalecký posudek. 6. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Přisvědčil stěžovateli v tom, že nechala-li provést společnost na nemovitostech stavební úpravy na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy uzavřené před nabytím účinnosti občanského zákoníku, na promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je třeba aplikovat právní úpravu účinnou v době založení příslušného právního důvodu (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.). Krajský soud, stejně jako okresní soud, tedy nesprávně promlčení posuzovaly podle současného občanského zákoníku, tato nesprávnost však neměla vliv na výslednou věcnou správnost posouzení důvodnosti uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Je tomu tak proto, že krajský soud posoudil otázku slučitelnosti námitky promlčení uplatněného práva s dobrými mravy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Obstál-li právní názor, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, je bezpředmětné přezkoumávat správnost dalších právních názorů (zda došlo k promlčení práva z bezdůvodného obohacení a zda na jeho posouzení měla být použita odlišná právní úprava), neboť na celkový závěr o správnosti rozsudku krajského soudu to nemůže mít žádný vliv. Nad rámec těchto úvah Nejvyšší soud dodal, že výše bezdůvodného obohacení, odpovídá-li zhodnocení věci, jež se obohacenému stěžovateli dostalo, tj. rozdílu mezi hodnotou věci před investicemi a poté, byla určena správným způsobem. 7. Stěžovatel má za to, že soudy byly při rozhodování vůči němu předpojaté a tím bylo ovlivněno vedení řízení i odůvodnění napadených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy nesprávně posoudily námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení jako uplatněnou v rozporu s dobrými mravy. Uvádí, že okresní soud závěry opíral o nález sp. zn. III. ÚS 3358/20 ze dne 1. června 2021 (N 108/106 SbNU 213), přitom závěry a judikaturu v něm obsažené neaplikoval. Nesouhlasí zejména se závěrem okresního soudu, že úmyslně neposkytl první vedlejší účastnici nájemní smlouvu, aby následně mohl vznést námitku promlčení vážící se k její neplatnosti. Tuto úvahu označuje za spekulaci, nadto námitku promlčení nevznesl on, nýbrž druhá vedlejší účastnice. Argumentoval-li okresní soud taktéž tím, že stěžovatel nezpřístupnil první vedlejší účastnici nemovitosti a že za to byl pravomocně odsouzen pro přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení, stěžovatel uvádí, že jednak následně došlo ke zrušení odsouzení a k zproštění viny stěžovatele a jednak ani tato skutečnost (stejně jako nepředložení nájemní smlouvy první vedlejší účastnici) nebyla překážkou pro včasné podání žaloby. 8. Stěžovatel dále vznáší námitky k znaleckým posudkům, jimiž bylo oceněno zhodnocení nemovitostí, poukazuje na to, že znalec oceňované nemovitosti fyzicky neprohlédl. Kladl-li okresní soud k tíži stěžovatele, že na začátku řízení podmínil zpřístupnění nemovitostí znalci tím, že bude prokázán základ nároku, je nutno přihlédnout k tomu, že poté, co okresní soud při jednání ve věci sdělil svůj právní názor, že u tohoto typu sporu není možný mezitímní rozsudek, stěžovatel navrhl provedení místního šetření a výslech znalce. Tyto návrhy okresní soud odmítl s odůvodněním, že stěžovatel nevznášel proti závěrům znalce podstatné (odůvodněné) výhrady. S tímto závěrem soudu stěžovatel nesouhlasí a trvá na tom, že ze znaleckých posudků není zřejmé, jaká metoda byla při ocenění předmětných nemovitostí použita. 9. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. 10. Ústavní soud nejdříve podrobil přezkumu způsob, jakým obecné soudy posoudily otázku, zda námitka promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení odporuje dobrým mravům. Okresní soud se jí zabýval podrobně v bodě 32 rozsudku, krajský soud na jeho závěry, s nimiž se ztotožnil, již jen stručně v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. Nejvyšší soud měl závěry krajského soudu za souladné se svou judikaturou. 11. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost nepřináší v tomto směru žádné nové argumenty a představuje toliko pokračující polemiku stěžovatele se závěry obecných soudů vedenou v rovině práva podústavního, čímž staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu ani přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. 12. Stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že neaplikoval důsledně závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 3358/20. V nálezu Ústavní soud ale uvedl, že to byla nepochybně vedlejší účastnice řízení, která podala opožděnou žalobu a stěžovatelka se na tomto opožděném podání nikterak nepodílela, tedy opožděné podání žaloby nezavinila. Naproti tomu v nyní posuzované věci mě