II.ÚS 2424/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2424/24 ze dne 6. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti obchodní korporace BEEWAY s. r. o., sídlem Perlitová 1870/31, Praha 4 - Krč, zastoupené Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2024 č. j. 25 Cdo 826/2024-526, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2023 č. j. 58 Co 290/2023-484 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. května 2023 č. j. 39 C 29/2019-433, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a právnické osoby Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4 - Braník, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy zasáhly do jejího základního práva zaručeného čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 39 C 29/2019 se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala na vedlejší účastnici zaplacení 2 565 710 Kč s příslušenstvím (výrok I), na základě vzájemného návrhu uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici částku 526 423 Kč s příslušenstvím (výrok II), jakož i náhradu nákladů řízení o žalobním návrhu ve výši 494 599,60 Kč a o vzájemném návrhu ve výši 299 080 Kč (výrok III). Stěžovatelka v řízení tvrdila, že v období od 14. 7. 2017 do 17. 10. 2018, a to na základě Rámcové smlouvy č. 2017/OZP/120/0 a Dílčí smlouvy č. 1/2018 (dále jen "DS 1") a Dílčí smlouvy č. 2/2018 (dále jen "DS 2"), pro vedlejší účastnici organizovala akce s označením "Každý krok pomáhá" (dále jen "KKP"), "Mobilní pobočka" a "Ostatní akce pro veřejnost", aniž by jí vedlejší účastnice v plném rozsahu za tyto služby zaplatila (fakturována byla částka 10 046 027 Kč, uhrazena byla jen částka 7 480 317 Kč). Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka netvrdila a neprokázala, jaké konkrétní akce spadají pod již uhrazená plnění podle DS 1 a DS 2 (na základě faktur č. FV2018012 a č. FV2018058) a které dosud uhrazeny nebyly. Naopak vedlejší účastnice prokázala, že akce KKP v Hradci Králové dne 3. 11. 2018 a KKP v Ostravě dne 1. 12. 2018, které však neproběhly, spadají pod plnění DS 2 uhrazené na základě faktury č. FV2018058. Stěžovatelce takto vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výrocích I a II potvrdil, ve výroku III ho změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení o žalobě činí 523 049,70 Kč a výše náhrady nákladů řízení o vzájemném návrhu činí 305 384,30 Kč. Uvedený soud konstatoval, že přes poučení stěžovatelky obvodním soudem nadále přetrvávají pochybnosti, jaké konkrétní akce zůstaly podle ní nezaplaceny, a tedy co je předmětem sporu, že stěžovatelka nedoplnila svá tvrzení a důkazní návrhy k akcím Mobilní pobočky, které vedlejší účastnice sporovala, a rovněž nepředložila dohodu o podřazení té které akce pod tu kterou dílčí smlouvu. Uzavřel proto, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně žalovaného nároku. Jde-li o vzájemný návrh, městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud je však napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. 5. Pro úplnost možno uvést, že obvodní soud rozhodoval již podruhé, neboť jeho předchozí rozsudek ze dne 26. 10. 2021 č. j. 39 C 29/2019-287 městský soud k odvolání obou účastnic zrušil usnesením ze dne 8. 9. 2022 č. j. 58 Co 69/2022-366. II. Stěžovatelčina argumentace 6. K vzájemnému návrhu stěžovatelka uvádí, že vedlejší účastnice nikdy za poskytnuté plnění neplatila dopředu, a argumentuje, že jiný postup by odporoval výše uvedeným smlouvám a účetním zákonům. Poukazuje i na svědeckou výpověď Mgr. Maria Böhmeho, podle kterého podkladem k proplacení faktury byly podklady prokazující, že služba byla poskytnuta, jakož i na mailovou korespondenci ze srpna 2018 vedenou s Anetou Prokšovou, která agendu po tomto svědkovi převzala, z níž má být zřejmé, že fakturou č. FV2018058 byly hrazeny akce, které již proběhly a konečně na předžalobní korespondenci, ve které upozorňuje vedlejší účastnici na pozastavení naplánovaných akcí z důvodu neplnění jejích finančních závazků. 7. Stěžovatelka vytýká městskému soudu, že se kvalifikovaným způsobem nevypořádal s jejími (prokazatelně tvrzenými) odvolacími námitkami, zatímco vedlejší účastnice své tvrzení o úhradě plnění předem neprokázala. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je podle stěžovatelky vnitřně rozporné, jestliže v kasačním rozhodnutí přikázal obvodnímu soudu, aby ke vzájemnému návrhu provedl dokazování, a následně konstatoval, že důkazy provedené obvodním soudem k posouzení tohoto návrhu postačovaly. Napadený rozsudek obvodního soudu stěžovatelka považuje za "překvapivý", neboť uvedený soud ve věci vzájemného návrhu nesdělil svůj předběžný názor ani účastnice nepoučil a městský soud se s touto skutečností nijak nevypořádal. 8. Ohledně rozhodnutí obvodního soudu, kterým byla žaloba zamítnuta, stěžovatelka uvádí, že v odvolání namítla, že dostála své povinnosti tvrdit a prokázat relevantní skutečnosti, přičemž poukázala na obsah podání, kterým reagovala na výzvu obvodního soudu, a na jeho doplnění ze dne 4. 2. 2020 a 23. 2. 2023. V posledně zmíněném podání uvedla, že je-li mezi stranami sporné, na které akce lze započítat peněžité plnění podle jí vystavených faktur (a dospěje-li soud k závěru, že pod DS 1 a DS 2 je nutné podřadit jiné akce, než jaké podřazuje ona) za neuhrazené, má považovat akce uvedené v bodu 13 (označené jejich názvem a datem konání) a ty pak vypořádat z titulu bezdůvodného obohacení. K tomu učinila důkazní návrhy, konkrétně výslechem Anety Prokšové, mailovou korespondencí se jmenovanou a výpisy z bankovních účtů. V odvolání rovněž namítla překvapivost rozhodnutí, zejména z důvodu postupu soudu při provádění dokazování, a poukázala na obsah výše uvedených smluv. 9. Následně stěžovatelka cituje závěry městského soudu s tím, že pro jejich nesprávnost podala dovolání. V něm namítla, že v odvolacím řízení vymezila okruh otázek, které městský soud pominul, že jeho rozhodnutí není řádně odůvodněno a že se nevypořádává řádně se všemi navrženými důkazy a argumentačními tvrzeními. Odmítla, že by neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní či že by nevymezila předmět řízení, s argumentem, že předmět žaloby vymezila alternativně, neboť vznikl spor o to, jaké akce byly uhrazeny, přičemž vymezila akce, které zůstaly neuhrazeny a které byly uvedeny již v původním návrhu. Bylo proto úkolem vedlejší účastnice, aby prokázala, že i za tato plnění zaplatila jinými platbami. Namítla také, že soudy nižších stupňů opřely své závěry o důkazy, které nebyly provedeny, zejména důkazy jí předložené, že se městský soud nevypořádal s její námitkou neplatnosti dílčích smluv z důvodu nedodržení kontraktačních podmínek veřejnoprávních smluv, ačkoli jde o relevantní skutečnost zejména ve vztahu k obraně vedlejší účastnice a jejímu vzájemnému návrhu. V dovolání stěžovatelka, jak dále uvádí, navrhla k provedení důkaz rozsudkem obvodního soudu ze dne 27. 11. 2023 č. j. 19 C 371/2018-852, kterým bylo rozhodnuto o obdobném nároku jiného žalobce, s odůvodněním, že tento návrh nemohla učinit dříve, protože byl vyhotoven až po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí. 10. Závěry Nejvyššího soudu stěžovatelka považuje za nesprávné, přičemž shrnuje výše uvedené a vytýká obecným soudům, že přisvědčily účelové argumentaci vedlejší účastnice a neposkytly jí ochranu jakožto osobě, která po celou dobu smluvního vztahu jednala poctivě a v dobré víře. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zák