II.ÚS 2430/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2430/21 ze dne 16. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., advokáta, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021 č. j. 36 Co 184/2020-212, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 17. 6. 2021 č. j. 36 Co 184/2020-219, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 10. 2020 č. j. 9 P 1/2014-153, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Podle skutkových zjištění vyplývajících z ústavní stížnosti se stěžovatel v řízení, jehož předmětem byly na návrh matky úprava rozsahu styku stěžovatele s nezletilými a úprava výše příspěvku stěžovatele na výživu nezletilých, bránil jednak omezení rozsahu styku s nezletilými, jednak zvýšení příspěvku na výživu nezletilých. Dosavadní úprava styku stěžovatele s nezletilými a výše příspěvku stěžovatele na výživu nezletilých byla založena dohodou stěžovatele a matky nezletilých stvrzenou rozhodnutím soudu prvního stupně č. j. 9 P 1/2014-35 ze dne 24. 4. 2014, následně modifikovanou několika ústními dohodami mezi stěžovatelem a matkou, reflektujícími změny okolností v průběhu času. Stran rozsahu styku s nezletilými stěžovatel považoval za vhodné, aby byl zachován dosavadní režim tzv. rozšířeného styku, charakteristický pravidelným stykem stěžovatele s nezletilými v průběhu školního/pracovního týdne (2 dny pravidelně každý týden) i ve dnech odpočinku a pracovního klidu (pá-ne střídavě); v daném případě poměrem 60:40 (matka:otec) celkového času. Stran výše příspěvku na výživu nezletilých stěžovatel považoval za nezbytné zohlednit jednak uvedený poměr styku/péče o nezletilé, jednak dodatečnou vyživovací povinnost stěžovatele počínaje květnem 2016, kdy ani jedna z těchto okolností nebyla náležitě zohledněna v původní dohodě stěžovatele a matky z roku 2014. Soud prvního stupně rozhodl tak, že styk stěžovatele s nezletilými podstatným způsobem, omezil o 24 % celkového času, tj. na poměr styku/péče 69:31 (matka:otec) celkového času, a příspěvek stěžovatele na výživu nezletilých zvýšil, navíc se zpětnou účinností 13 měsíců. Odvolací soud pak omezil rozsah styku stěžovatele s nezletilými o dalších 11 %, celkem tedy o 35 % oproti dosavadnímu režimu do 27. 5. 2021, tj. na poměr styku/péče 74:26 (matka:otec) celkového času, a potvrdil zpětné zvýšení příspěvku stěžovatele na výživu nezletilých. 3. Stěžovatel se závěry opatrovnických soudů nesouhlasí. Řízení je podle jeho přesvědčení zatíženo řadou závažných vad, majících za následek porušení ústavního pořádku. Tyto vady spatřuje zejména v tom, že odvolací soud ani soud prvního stupně se nevypořádaly se všemi hledisky, které jsou podle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní (opomenuté důkazy) a náležitě neposoudily okolnosti, které v řízení vyšly najevo (viz nález II. ÚS 671/09); napadené rozsudky jsou v řadě směrů nepřezkoumatelné a nesou rysy svévole, neboť z nich není patrný vztah mezi provedenými důkazy a učiněným skutkovým závěrem, který je rozhodný pro právní posouzení věci; užitelné právní předpisy nebyly ze strany soudů aplikovány vůbec nebo byly aplikovány ústavně nekonformním způsobem. 4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 5. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry opatrovnických soudů. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž opatrovnické soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí těchto soudů. 6. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k problematice úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí z ústavněprávní perspektivy. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se této problematiky je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Při přezkumu rozhodnutí v těchto případech přitom Ústavní soud postupuje zvlášť zdrženlivě s ohledem na to, že soudní rozhodnutí v rodinněprávních věcech se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Přesto nelze vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy; v takových případech je pak Ústavní soud povinen zasáhnout. 7. O takovou situaci se nicméně v posuzovaném případě nejedná. Napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují zcela dostatečná, srozumitelná a přesvědčivá odůvodnění a je zřejmé, že v řízení v obou stupních bylo shromážděno dostatečné množství důkazů pro učinění skutkových závěrů a zejména posouzení nejlepšího zájmu dětí v dané věci. Je rovněž zřejmé, že obecné soudy se náležitě zabývaly argumentací a tvrzeními stěžovatele a řádně je vypořádaly. 8. S ohledem na další námitky stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že v řízení nebyla v dané věci přehlédnuta relevantní (ústavněprávní) kritéria pro rozhodování o svěřování dětí do péče vymezená judikaturou Ústavního soudu. Oba soudy náležitě vzaly v úvahu vztah nezletilých k oběma rodičům, a současně zjišťovaly jejich názor či přání. 9. Závěrem Ústavní soud podotýká, že přestože zásadně rovnocenný podíl obou rodičů na péči o dítě a jeho výchově může být v konkrétním případě zajištěn nejen jeho svěřením do společné péče či střídavé péče rodičů, ale i jeho svěřením do výlučné péče jednoho z rodičů za současné úpravy tzv. širokého styku s druhým rodičem, nelze tyto alternativy ztotožňovat a přehlížet, že jsou mezi nimi rozdíly. Ani stanovení tzv. širokého styku se tedy zcela nevyrovná střídavé péči, byť i třeba asymetrické (tj. s rozdílnou dobou, kterou dítě tráví v péči každého z rodičů). Posouzení, která z alternativ je v konkrétním případě, s ohledem na všechny jeho okolnosti, nejvhodn