II.ÚS 2433/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2433/23 ze dne 11. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti T. M., advokáta, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2021 č. j. 5 Ad 9/2018-44, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2022 č. j. 17 Ad 11/2021-42 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. července 2023 č. j. 7 As 272/2022-47, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a principy zakotvené v čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. II. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že kárná komise České advokátní komory (dále jen "ČAK") rozhodnutím ze dne 8. 9. 2017 sp. zn. K 89/2014 shledala, že se stěžovatel dopustil kárného provinění jednak tím, že v době od 1. 10. 2015 do 30. 4. 2016 v kauzách svých klientů ustanovil svých zástupcem zaměstnance K. M., jehož pověřil prováděním úkonů právní pomoci, ačkoliv K. M. byl rozhodnutím ČAK ke dni 1. 10. 2014 vyškrtnut ze seznamu advokátů na základě vlastní žádosti [§ 7b odst. 1 písm. g) zákona o advokacii] podané dne 4. 9. 2014 poté, co proti němu bylo dne 6. 6. 2014 zahájeno kárné řízení (§ 33 odst. 1 zákona o advokacii) vedené u kárné komise ČAK pod č. j. K 44/2014, když takového zaměstnance nesmí ustanovit svým zástupcem po dobu pěti let ode dne jeho vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Tímto jednáním stěžovatel porušil § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 etického kodexu a čl. 9a písm. e) usnesení představenstva ČAK č. 6/1998 Věstníku, neboť při výkonu advokacie nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, když za tímto účelem nedodržoval pravidla profesionální etiky ukládající mu jednak povinnost všeobecně poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu, jakož i povinnost neustanovit svým zástupcem při jakémkoliv úkonu právní pomoc svého zaměstnance, který byl vyškrtnut ze seznamu advokátů, a to po dobu pěti let ode dne vyškrtnutí ze seznamu advokátů. 3. Uvedeným rozhodnutím kárná komise ČAK dále shledala, že se stěžovatel dopustil kárného provinění také tím, že ačkoliv mu jako žalovanému v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 385/2012 byla rozsudkem pro zmeškání ze dne 21. 1. 2015 č. j. 25 C 385/2012-69 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016 č. j. 21 Co 14/2016-129 ve znění opravného usnesení ze dne 16. 2. 2016, č. j. 21 Co 14/2016-131 uložena povinnost zaplatit J. V. částku 499 060 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 60 897 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 12 826 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku a věc byla pravomocně ukončena dne 7. 3. 2016, soudem uložené povinnosti nejméně do 6. 9. 2016 nesplnil, a to ani částečně. Kvůli tomu je J. V. nucen domáhat se jejich splnění v exekučním řízení vedeném u EÚ Frýdek Místek, č. j. 143 EX 00108/16. Tímto jednáním stěžovatel porušil § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 2 etického kodexu, neboť při výkonu advokacie nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, když nedodržoval pravidla profesionální etiky ukládající mu povinnost plnit převzaté závazky. 4. Podle § 32 odst. 3 písm. a) zákona o advokacii bylo stěžovateli uloženo kárné opatření v podobě napomenutí. Zároveň byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit ČAK částku 8 000 Kč jako náhradu nákladů kárného řízení. Stěžovatel byl naproti tomu kárným rozhodnutím zproštěn kárné žaloby, která se týkala dalších čtyř skutků. 5. Odvolací kárný senát ČAK zamítl odvolání stěžovatele rozhodnutím ze dne 10. 6. 2021 č. j. K 89/2014. Učinil tak již podruhé, a to konkrétně poté, kdy jeho předchozí rozhodnutí ze dne 19. 1. 2018 č. j. K 89/2014 zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 11. 3. 2021 č. j. 5 Ad 9/2018-44. Důvodem zrušení předchozího rozhodnutí ve věci byla jeho nepřezkoumatelnost, neboť se ČAK odpovídajícím způsobem podle městského soudu nevypořádala s námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání. 6. Druhou žalobu směřující proti napadenému rozhodnutí vydanému odvolacím kárným senátem ČAK v navazujícím řízení městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 5. 9. 2022 č. j. 17 Ad 11/2021-42 zamítl. Pokud jde o první kárné provinění, městský soud odkázal na svůj předchozí rozsudek ve věci, v němž dospěl k závěru o zavinění stěžovatele ve formě nevědomé nedbalosti. Důvodem bylo, že s ohledem na dlouhodobý osobní kontakt stěžovatele s K. M. a vědomost, že vůči K. M. je vedeno trestní řízení, stěžovatel jakožto zaměstnavatel nevynaložil potřebnou míru opatrnosti. Městský soud stěžovateli nepřisvědčil ani v námitce, že za poskytování právních služeb lze považovat pouze úkony podle § 11 advokátního tarifu; podle městského soudu se naopak jedná o jakýkoliv úkon právní pomoci. 7. Pokud jde o druhé kárné provinění, u něj nemohlo podle městského soudu dojít k prekluzi, neboť se jedná o trvající provinění spočívající v neplnění povinnosti nahradit způsobenou škodu. Závazek k náhradě škody, který stěžovatel i přes pravomocné rozhodnutí nesplnil, přitom jednoznačně vznikl v souvislosti s výkonem advokacie ve smyslu § 17 zákona o advokacii. Příčinou jeho vzniku totiž bylo porušení příkazní smlouvy a povinnosti vyplývající z § 16 zákona o advokacii, čehož se stěžovatel dopustil tím, že neuplatnil ku prospěchu svého klienta námitku promlčení podstatné části žalovaného nároku v řízení. Pokud se tedy závazek stěžovatele vyvinul z jeho činnosti jako advokáta, nelze podle městského soudu tvrdit, že s výkonem advokacie nijak nesouvisí; bez výkonu advokacie stěžovatele by daný závazek nevznikl. 8. Kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že námitky stěžovatele zpochybňující neprokázání jeho vědomosti ohledně zahájení kárného řízení vůči K. M. jsou nedůvodné, neboť stěžovatel pominul, že městský soud shledal jeho zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, nikoli ve formě nedbalosti vědomé či přímého nebo nepřímého úmyslu. Závěr o nevědomé nedbalosti stěžovatele v případě prvního kárného provinění výslovně plyne z odůvodnění obou napadených rozsudků městského soudu. Za této situace Nejvyšší správní soud posoudil kasační námitky zpochybňující neprokázání vědomosti stěžovatele ohledně zahájení kárného řízení vůči K. M. jako bezpředmětné, neboť v případě nevědomé nedbalosti se naplnění vědomostní složky zavinění pachatele nezjišťuje. Tato forma zavinění již ze své podstaty dopadá na situace, kdy pachatel o rozhodujících skutečnostech nevěděl, ačkoli o nich vzhledem k objektivním okolnostem a za přiměřené opatrnosti vědět mohl a měl. 9. Nejvyšší správní soud konstatoval, že nelze přisvědčit stěžovateli, že městský soud založil závěr o jeho zavinění pouze na teoretických úvahách a presumpci zavinění. Městský soud shledal zaviněné jednání stěžovatele ve formě nevědomé nedbalosti z toho důvodu, že nezachoval dostatečnou míru opatrnosti a svůj závěr opřel o konkrétní argumentaci. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že po stěžovateli jako advokátu (tedy právním profesionálovi a zaměstnavateli) bylo možné objektivně požadovat, aby měl nastavena kritéria zastupování svými zaměstnanci tak, aby byly dodrženy právní a stavovské předpisy; konkrétně, že zastupování nebudou provádět osoby, které jsou vyškrtnuty ze seznamu advokátů. Stěžovatel K. M. dlouhodobě znal a věděl o probíhajícím trestním řízení vůči němu a mohl se jej tak jako svého zaměstnance dotázat, zda má toto trestní řízení vliv na jeho advokátní činnost. 10. Nejvyšší správní soud shledal jako nedůvodné i kasační námitky stěžovatele, v nichž tvrdil, že neplnění soukromoprávního závazku k náhradě škody podle pravomocného rozhodnutí není kárným proviněním, neboť se nejedná o činnost, ke které dochází při výkonu advokacie ve smyslu § 17 zákona o advokacii. Uvedl, že především nelze přisvědčit námitkám stěžovatele, podle nichž může být kárným proviněním pouze samotné způsobení škody advokátem při výkonu advokacie, avšak nikoli již následné neplnění závazku k její náhradě. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že přístup, kterého se stěžovatel dovolává, by znamenal, že advokát nebude kárně odpovědný za neplnění svých závazků, které mu sice vznikly v souvislosti s výkonem advokacie, avšak přetrvávají i po skončení jeho vztahu s klientem. Takový