II.ÚS 2438/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2438/24 ze dne 26. 11. 2025 Přehlédnutí relevantní žalobní argumentace kasačním soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti P.J. - MONT, spol. s r. o., sídlem Řípov 42, Třebíč, zastoupené JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem, sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 62/2023-54 ze dne 27. 6. 2024, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 75/2019-110 ze dne 12. 4. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 62/2023-54 ze dne 27. 6. 2024 a rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 75/2019-110 ze dne 12. 4. 2023 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. V tomto nálezu se Ústavní soud zabývá porušením práva stěžovatelky na soudní ochranu pramenícím z předchozího nesprávného kasačního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále také jen "NSS"). NSS opomenul existenci části žalobní argumentace stěžovatelky a dospěl kvůli tomu k nesprávnému právnímu závěru. V dalším řízení byl potom krajský soud a následně i NSS tímto nesprávným právním závěrem vázán. II. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 2. Stěžovatelce byla Finančním úřadem pro kraj Vysočina (dále jen "správce daně") několika dodatečnými platebními výměry doměřena daň z přidané hodnoty (DPH) a penále, a to za některá zdaňovací období od ledna 2013 do června 2014. Vedlejší účastník řízení jako druhostupňový orgán projednal její odvolání proti dodatečným platebním výměrům. Rozhodnutím č. j. 29321/19/5300-22441-708274 ze dne 18. 7. 2019 některé dodatečné platební výměry změnil, proti ostatním odvolání zamítl a potvrdil je. 3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Ten jí svým prvním rozhodnutím (rozsudkem č. j. 31 Af 75/2019-60 ze dne 18. 5. 2021) vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení. Námitky vznesené v žalobě považoval za nedůvodné s výjimkou toho, že správce daně měl zohlednit, že totožné plnění, které poskytl stěžovatelce dodavatel JR HIGHLANDER s. r. o., a které podléhalo režimu přenesení daňové povinnosti, potom stěžovatelka poskytla svému odběrateli (společnosti MINIMAX GmbH & Co. KG), ovšem přiznala k němu daň na výstupu, ačkoli se měl logicky znovu uplatnit režim přenesení daňové povinnosti. Ve výsledku tak podle krajského soudu správce daně stanovil daň vědomě nesprávně. Zvýšil-li stěžovatelce s ohledem na režim transakce daň u plnění od JR HIGHLANDER, měl současně ponížit nesprávně přiznanou daň za identické plnění dodané MINIMAX. 4. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka však první rozsudek krajského soudu zrušil NSS rozsudkem č. j. 3 Afs 169/2021-42 ze dne 24. 11. 2022. Dospěl k závěru, že krajský soud vyložil argumentaci uvedenou v žalobě "daleko za rámec jejího gramatického vyjádření", v čemž spatřoval důvod nezákonnosti rozsudku. Podle NSS stěžovatelka v žalobě pouze obecně namítala, že daňové orgány zaměřily svoji pozornost na zdanění jejích příjmů; nezmiňovala ale nijak konkrétně totožnost obdrženého a dále poskytnutého plnění ani konkrétního odběratele. Přisvědčil též námitce, že pro kategorický skutkový závěr krajského soudu o totožnosti plnění nebyly ve správním spise potřebné podklady a nebylo ani jasné, z čeho jej krajský soud dovodil. 5. Krajský soud druhým, nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Zopakoval své předchozí závěry, změnil ale odůvodnění ve smyslu závazného právního názoru NSS tak, že stěžovatelka neuplatnila v žalobě námitku týkající se daňového režimu plnění poskytnutého v řetězci JR HIGHLANDER, stěžovatelka a MINIMAX. I přes námitky stěžovatelky poukazující na konkrétní znění žaloby označil krajský soud závěr NSS za jasný a pro kasační závaznost nepřipouštějící jiné posouzení věci. 6. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Uvedl, že stěžovatelka nemohla rozhojnit svou argumentaci v doplnění žaloby po vydání prvního rozsudku NSS, když právním názorem NSS bylo, že sporná námitka v žalobě nebyla uvedena. Doplnění ze strany stěžovatelky v této fázi řízení představovalo nepřípustné rozšíření žaloby. NSS současně připustil, že ve svém prvním rozhodnutí nezohlednil část VI.2 žaloby, kde zmínka o plnění poskytnutém společnosti MINIMAX uvedena byla, uvedl ale, že je sám vázán svým předchozím rozhodnutím. Z nepřehledného způsobu, jímž stěžovatelka tuto část žaloby koncipovala, navíc usuzoval, že sama svou argumentaci nepovažovala za samostatný žalobní bod. Obsahově totožnou námitku vznesenou až v kasační stížnosti označil NSS za nepřípustnou. Výslovně jako obiter dictum dodal, že plnění poskytnuté společnosti MINIMAX nebylo předmětem daňového řízení, proto k němu správce daně nečinil žádná skutková zjištění a žádná ani ze spisu nevyplývají. Stěžovatelka měla již v daňovém řízení upravit svá tvrzení a navrhnout tomu odpovídající důkazy. III. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka namítá, že NSS v žalobě zcela přehlédl text obsahující námitku, pro niž krajský soud zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu. Namítala, že správce daně dospěl k nesprávným závěrům ohledně přenesené daňové povinnosti v části týkající se plnění, které stěžovatelce poskytla společnost JR HIGHLANDER a které stěžovatelka následně poskytla společnosti MINIMAX. Tuto námitku formulovala v bodu VI. žaloby, nikoli v bodu VII., na který se NSS v prvním rozsudku zaměřil a označil jej za příliš obecný. Pro krajský soud však byl v dalším rozhodování závazný právní názor NSS, takže se uvedenou námitkou ve druhém rozhodnutí už nezabýval. Stěžovatelka poukazuje na to, že sám NSS ve svém druhém rozhodnutí připustil (bod 39 jeho rozsudku), že přehlédl obsah bodu VI. žaloby. Odmítá, aby na ni NSS přenášel odpovědnost za své pochybení. Podotýká, že i kdyby její námitka skutečně byla napřed obecná, mohla ji následně v řízení dále zpřesňovat a rozhojňovat, a to i po vydání prvního rozsudku NSS. 8. V postupu NSS stěžovatelka spatřuje odepření práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), v důsledku dopadající na ochranu vlastnického práva, a narušení důstojnosti soudcovské funkce, jehož se měl dopustit soudce zpravodaj druhého rozhodnutí NSS. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k řízení o ní příslušný. 10. Ústavní soud si v souladu se zákonem o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení, stejně jako spisy vedené NSS a krajským soudem. 11. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření připustil, že v prvním rozsudku nezohlednil "stručné tvrzení" stěžovatelky, trvá však na tom, že důvodem pro to byla nízká kvalita žaloby; podle NSS obsahovala spekulace a útržkovitá tvrzení, aniž by z ní plynulo jasné právní hodnocení věci. Pasáž, které se nyní stěžovatelka dovolává, byla vnořena bez grafického odlišení do obsahově nesouvisejícího textu, což nasvědčuje tomu, že ji sama vnímala jako stručnou poznámku na okraj spíš než jako samostatný žalobní bod. 12. Nejvyšší správní soud má za to, že tvrzení o odlišném přístupu správních orgánů k totožnému plnění od společnosti JR HIGHLANDER a pro společnost MINIMAX se nevztahovalo k předmětu řízení a nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí vedlejšího účastníka. Proto se jím soudy nemusely zabývat, respektive pokud jej opomněly vypořádat, nelze v tom spatřovat porušení práv stěžovatelky. NSS poukázal na to, že stěžovatelka měla možnost domáhat se vrácení přeplatku na dani v samostatném řízení. 13. Nejvyšší správní soud konečně namítl, že i kdyby pochybil, neprojevilo by se toto pochybení porušením práv stěžovatelky. V prvním rozsudku zavázal krajský soud názorem, že nebylo možné bez dalšího dokazování dospět k závěru, že plnění byla totožná. Proti tomuto závěru stěžovatelka nebrojí. Nemohlo tak dojít k porušení práva na soudní ochranu, jelikož výsledek řízení by byl stejný. NSS také vysvětlil, že nemohlo dojít ani k porušení práva na ochranu vlastnictví, jelikož skutečnost, že plnění pro společnost MINIMAX nebylo podrobeno režimu přenesené daňové povinnosti, se v majetkové sféře stěžovatelky nijak negativně neprojevi