II.ÚS 244/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 244/23 ze dne 7. 2. 2024 N 20/122 SbNU 219 Právo poškozeného na úhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce a nárok na jejich přiznání soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany B. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Martinem Krumichem, advokátem, sídlem Politických vězňů 19, Kolín, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 9. 2022 č. j. 1 T 12/2021-349, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022 č. j. 5 To 288/2022-359, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a J. V., zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, jako vedlejšího účastníka, takto: I. Usneseními Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 9. 2022 č. j. 1 T 12/2021-349 a Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022 č. j. 5 To 288/2022-359 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces (soudní ochranu) zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl zamítnut její návrh na uložení povinnosti odsouzenému J. V. (dále jen jako "vedlejší účastník") uhradit náklady související s účastí poškozené v trestním řízení v celkové výši 103 808,32 Kč. Domnívá se, že obecné soudy porušily její práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 1 T 12/2021 Ústavní soud zjistil především následující skutečnosti. 3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 6. 2021 č. j. 1 T 12/2021-208, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021 č. j. 44 To 343/2021-289, byl vedlejší účastník uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Současně mu byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce jako poškozené újmu v částce 174 055 Kč. 4. Stěžovatelka následně podala návrh na uložení povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody, které jí vznikly přibráním zmocněnce. Obvodní soud pro Prahu 4 návrhu v plném rozsahu vyhověl usnesením ze dne 3. 3. 2022 č. j. 1 T 12/2021-317. 5. Toto rozhodnutí však zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2022 č. j. 5 To 138/2022-344, a věc obvodnímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Městský soud uvedl, že v původním řízení došlo k nezákonnému rozhodnutí ve vztahu k adheznímu výroku. Soudy prvního i druhého stupně totiž uložily povinnost k náhradě škody a nemajetkové újmy odsouzenému, ačkoliv újma byla poškozené způsobena odsouzeným jakožto zaměstnancem X. S ohledem na konstrukci odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem zakotvenou v ustanovení § 2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tak soudy měly rozhodnout tím způsobem, že poškozená měla být v souladu s § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odpovědnost za škodu totiž v daném případě v souladu s citovaným ustanovením nese zaměstnavatel odsouzeného. Zmocněnec poškozené si toho jakožto osoba právně znalá měl být vědom a nároky poškozené měl uplatnit přímo proti zaměstnavateli odsouzeného, a pokud tak neučinil, nelze považovat náklady poškozené na přibrání zmocněnce za účelně vynaložené ve smyslu § 154 trestního řádu. Byť tedy nelze napravit předchozí vadu adhezního rozhodnutí, nelze pokračovat v nespravedlnosti proti odsouzenému. 6. Obvodní soud následně vázán právním názorem stížnostního soudu stěžovatelčin návrh zamítl usnesením ze dne 1. 9. 2022 č. j. 1 T 12/2021-349. Městský soud stěžovatelčinu stížnost zamítl usnesením ze dne 16. 11. 2022 č. j. 5 To 288/2022-359. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její výše uvedená základní práva. Domnívá se, že splnila zákonné podmínky pro přiznání náhrady nákladů a že není možné, aby v řízení o nákladech zmocněnce soud dodatečně rozhodnul o nezákonnosti předchozího pravomocného rozhodnutí v části adhezního řízení. Obecné soudy bezdůvodně poškozují stěžovatelku a neúměrně chrání odsouzeného, a to bez opory v trestním právu. Napadená rozhodnutí jsou dle názoru stěžovatelky nespravedlivá a jednostranná. Obecné soudy navíc nerespektovaly právo stěžovatelky jako poškozené v trestním řízení na právní pomoc. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem, že se poškozený nemůže v trestním řízení domáhat náhrady škody proti pachateli, který patří ke skupině osob uvedených v § 2914 občanského zákoníku. III. Splnění podmínek řízení 8. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 10. Obvodní soud pro Prahu 4 plně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. 11. Městský soud v Praze na žádost o vyjádření nereagoval. 12. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vedlejší účastník souhlasí s obecnými soudy, že výrok obou meritorních rozhodnutí o náhradě škody je nezákonný. Z toho důvodu není možné prohlubovat tuto nezákonnost dalšími navazujícími rozhodnutími. Argumentace obecných soudů dle jeho názoru nepředstavuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. 13. Ústavní soud vyjádření zaslal k replice stěžovatelce, která se však nevyjádřila. V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu 14. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu nelze řízení před ním považovat za další instanční přezkum v systému obecné justice. Jeho cílem v řízení o ústavní stížnosti je přezkoumat výhradně ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18). 15. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, usneseními obecných soudů a vyžádaným spisem, Ústavní soud shledal, že k porušení ústavnosti v přezkoumávaném případě došlo, konkrétně bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces (soudní ochranu) zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost je proto důvodná. 16. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a nákladové rozhodování, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, nebo zjistí-li Ústavní soud extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (viz např. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 či nález ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3017/19). 17. V nálezu ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515) Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům: Zvláštní postavení poškozeného odůvodňuje zakotvení zásady oprávněnosti náhrady jím vynaložených nákladů (§ 154 odst. 2 trestního řádu), která může ustoupit do pozadí jen z důvodu existence výjimečných skutkových okolností. Nepřiznání náhrady nákladů poškozeného představuje podle zákonodárce výjimečný postup i v případech, kdy soudy odkáží poškozeného s jeho nárokem na občanskoprávní řízení; jediným kritériem pro takové posouzení nemůže být samotná úspěšnost poškozeného při snaze o uznání nároku v adhezním řízení, neboť pak by obsah § 154 odst. 2 trestního řádu pozbyl význam. Závěr o nepřiznání předmětné náhrady je přitom nutné vzhledem k výjimečnosti takového postupu zevrubně a důkladně odůvodnit a logick