II.ÚS 2441/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2441/21 ze dne 6. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti S. Z., zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., Optátova 46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021 sp. zn. 4 Tdo 737/2020-IV a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021 sp. zn. 4 Tz 32/2020, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2019 č. j. 7 To 234/2019-9728, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. března 2019 č. j. 3 T 151/2017-7523, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a ministra spravedlnosti, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznán vinným organizátorstvím přečinu křivého obvinění podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019, přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl podle § 345 odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019, za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to konkrétních finančních částek uvedených ve výroku rozsudku. 3. Na základě odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") podaného v neprospěch stěžovatele (jakož i dalších čtyř spoluobviněných) Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek městského soudu v plném rozsahu zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele v bodě I. výroku uznal vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea první a druhá trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) trestního zákoníku, ve znění zákona účinném do 31. 1. 2019, který byl spáchán ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, jako spolupachatele podle § 23 trestního zákoníku, a přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, který byl spáchán ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, jako spolupachatele podle § 23 trestního zákoníku, a v bodě II. výroku o vině přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019. Odvolání stěžovatele, jakož i dalších spoluobviněných krajský soud samostatným výrokem podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. 4. Stěžovateli, jakož i dalším spoluobviněným, bylo (zjednodušeně řečeno) v části I. skutkové věty kladeno za vinu, že v období od září 2015 do prosince 2016 s jednotícím záměrem, úmyslem a cílem protiprávním způsobem ovlivnit jiná probíhající trestní řízení "jednali tak, aby orgány činné v trestním řízení na podkladě nepravdivých notářských zápisů či nepravdivých prohlášení nezjistily pravdivý skutkový stav a došly tak k nesprávnému rozhodnutí v těchto trestních věcech a aby policistům vyšetřujícím tuto trestnou činnost přivodili trestní stíhání a tak zpochybnili zákonnost vyšetřování těchto trestních věcí" (celá část I. skutkové věty je obsažena na s. 4 - 17 rozsudku krajského soudu). Sám stěžovatel pak byl obviněn též z toho (část II. skutkové věty - s. 17 rozsudku krajského soudu), že (zjednodušeně řečeno) v období od 28. 1. 2015 do 25. 2. 2015 v jiném trestním řízení vedeném proti němu požadoval za protihodnotu po přibraném tlumočníkovi, aby se záměrně nedostavoval k úkonům trestního řízení (seznámení se s vyšetřovacím spisem) v úmyslu a s cílem mařit úkony trestního řízení dosažením nedůvodných průtahů s úmyslem, aby plánovaná a následně prodloužená doba k prostudování spisu přesáhla konec maximální zákonem přípustné délky vazby pro přípravné řízení (jeden rok), která měla skončit dne 19. 3. 2015, a tím vyvolat zákonný následek propuštění z vazby na svobodu. 5. Dovolání stěžovatele, jakož i dalších spoluobviněných bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 737/2020-IV odmítnuto. 6. Ve stejný den pak Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou též stížnost pro porušení zákona (sp. zn. 4 Tz 32/2020), kterou ve prospěch stěžovatele a dalších spoluobviněných podala ministryně spravedlnosti (č. l. 10923 - 10924 soudního spisu). Ve stížnosti pro porušení zákona bylo namítáno nenaplnění znaků "organizované zločinecké skupiny" dle § 129 trestního zákoníku. Nejvyšší soud v napadeném usnesení o stížnosti pro porušení zákona (sp. zn. 4 Tz 32/2020), stejně jako ve shora uvedeném usnesení odmítajícím dovolání stěžovatelů (sp. zn. 4 Tdo 737/2020-IV), dospěl k závěru, že k naplnění znaků organizované zločinecké skupiny v případě stěžovatele a dalších spoluobviněných došlo. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti podrobně rekapituluje nejen průběh řízení před obecnými soudy, ale též průběh vyšetřování, resp. přípravného řízení a tvrdí porušení ústavních práv jak v průběhu přípravného řízení, tak v průběhu řízení před obecnými soudy. 8. Podle stěžovatele Nejvyšší soud nerespektoval zásadu kontradiktornosti, rovnosti zbraní a rovného zacházení, neboť neumožnil stěžovateli v dovolacím řízení podat repliku k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Dále tvrdí porušování práva na obhajobu spočívající v porušování důvěrnosti komunikace stěžovatele jakožto obviněného se svými obhájci. Orgány činné v trestním řízení dle stěžovatele dále nerespektovaly zásadu rovnosti zbraní, rovnosti zacházení a kontradiktornosti, když, "na rozdíl od stěžovatelových, neodblokovaly zajištěná elektronická zařízení spolupracujícího obviněného K. a zařízení spolupracujícímu obviněnému vrátily". Další námitka stěžovatele spočívá v tom, že spoluobviněnému K. byl odvolacím soudem přiznán status spolupracujícího obviněného, aniž by pro to byly splněny požadavky trestního řádu. Stěžovatel dále tvrdí, že policejní orgán i dozorující státní zástupce, kteří byli činní ve fázi prověřování a shromažďování důkazů, měli být z rozhodování ve věci vyloučeni z důvodu podjatosti, neboť měli zájem na výsledku trestního řízení. Podle stěžovatele též důkazy získané vůči němu nejsou procesně použitelné, neboť má za to, že došlo k policejní provokaci. Stěžovatel dále namítá, že neměl možnost seznámit se se zvukovým záznamem z hlavního líčení. Stěžovatel dále tvrdí, že v jeho věci rozhodoval nikoli nestranný soud, neboť příslušné senáty městského i krajského soudu byly podjaté. Podle stěžovatele mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu uloženou zákonem pro trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dále mělo dojít k nedostatečnému zjištění skutkového stavu, resp. k opomenutí důkazu majícímu vliv na hmotněprávní posouzení skutku. Stěžovatel dále tvrdí, že obvinění vznesená vůči němu byla neurčitá, čímž bylo popřeno jeho právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces. Stěžovatel konečně tvrdí, že došlo k nedostatečnému zjištění skutkového stavu, resp. k nesprávnému právnímu posouzení, majícímu vliv na hmotněprávní posouzení skutku. 9. V důsledku shora rekapitulovaných pochybení mělo podle stěžovatele dojít k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 95, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39, čl. 40 odst. 3 a odst. 6 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) a d), čl. 7 a čl. 8 Úmluvy. 10. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel uvádí, že k porušení jeho práva na obhajobu vedlo též odposlouchávání schůzek vězňů s obhájci, ke kterému mělo systematicky docházet ve Vazební věznici v Brně v období od 7. 11. 2018 do 7. 5. 2019 a které bylo nařízeno v souvislosti s jiným případem. Tuto skutečnost stěžovatel zjistil z veřejných zdrojů až po podání ústavn