II.ÚS 2449/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2449/22 ze dne 25. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaroslava Fenyka jako soudce zpravodaje o ústavní stížnosti obchodní korporace Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 86/7, Praha 5, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2022 č. j. 91 Co 283/2019-197, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, a obchodní korporace 2) PLVPTM, s. r. o. v likvidaci, se sídlem Revoluční 724/7, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); stěžovatelka dále namítá porušení čl. 1 Ústavy. II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 2. Vedlejší účastník 1) se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") domáhal, aby nalézací soud uložil vedlejší účastnici 2) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1) částku celkem ve výši 11 699 526 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout s poukazem na mandátní smlouvu ze dne 27. 5. 2011, v níž se vedlejší účastnice 2) zavázala pro vedlejšího účastníka 1) organizačně zajistit celý průběh zadávacího řízení ve smyslu zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"), ohledně zakázky s názvem "Rozvoj služeb e-Government v Olomouckém kraji". Stěžovatelka se řízení účastnila z pozice vedlejšího účastníka na straně vedlejší účastnice 2), a to od samého počátku řízení. Nalézací soud rozsudkem ze dne 30. 4. 2019 č. j. 35 C 17/2018-57, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 12. 2019 č. j. 35 C 17/2018-103, zamítl žalobu vedlejšího účastníka 1) v celém rozsahu (výrok I.) a současně mu uložil povinnost, aby zaplatil náklady řízení vedlejší účastnici 2) ve výši 417 401,60 Kč (výrok II.) a stěžovatelce ve výši 298 144 Kč (výrok III.). 3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví citovaným rozhodnutím zrušil rozsudek nalézacího soudu (ve znění opravného usnesení) a řízení zastavil (výrok I.); napadeným výrokem II. rozhodl tak, že se vedlejší účastnici 2) a stěžovatelce nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud výrok II. svého usnesení o náhradě nákladů řízení odůvodnil aplikací moderačního práva podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Existenci okolností hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení shledal odvolací soud ve skutečnostech, které vedly vedlejšího účastníka 1) ke včasnému uplatnění nároku před civilním soudem. Vedlejší účastník 1) je veřejnoprávní korporací a v dané věci se domáhal po vedlejší účastnici 2) zaplacení náhrady škody coby smluvního plnění na základě mandátní smlouvy ze dne 27. 5. 2011, a to za situace, kdy příslušný správní úřad (finanční úřad) v prvé i druhé instanci postupně třemi platebními výměry rozhodl, že při veřejné zakázce prováděné na základě této mandátní smlouvy vedlejší účastnicí 2), byl porušen zákon o veřejných zakázkách, za což správní úřad vyměřil vedlejšímu účastníkovi 1) jako zadavateli celkem tři finanční sankce, v důsledku jejichž zaplacení se snížil jeho majetek. Tato tři rozhodnutí byla až s velkým časovým odstupem zrušena totožným správním úřadem, a to na základě právního názoru Nejvyššího správního soudu, což vedlo k zpětvzetí podané žaloby vedlejším účastníkem 1). Ten ovšem v mezidobí finanční odvody na základě správního rozhodnutí skutečně provedl, neboť platební výměry finančního úřadu neměly odkladný účinek. Žalobu přitom logicky podal proti subjektu, o němž se na základě správního rozhodnutí domníval, že porušil smluvní povinnosti z mandátní smlouvy. Na straně vedlejší účastnice 2) se pak řízení zúčastnila stěžovatelka jako pojišťovna. Chtěl-li se vedlejší účastník 1) domáhat náhrady škody po domnělém škůdci a jako veřejnoprávní korporace měl současně postupovat s péčí řádného hospodáře, nemohl vyčkávat až na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť by tím riskoval marné uplynutí promlčecí lhůty. III. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění odvolacího soudu je zcela nedostatečné, nepřiléhající předmětu sporu a osobám účastníků soudního řízení. V prvé řadě argumentuje, že rozhodnutí odvolacího soudu by ve svém důsledku znamenalo, že osoby či správní orgány nakládající s veřejnými prostředky, by v podstatě neměly nést následky svého jednání spočívajícího v podávání nedůvodných žalob, což je v rozporu se zásadami právního státu. Stěžovatelka je přesvědčena, že by to měly být naopak soukromoprávní subjekty, které by měly být chráněny před subjekty veřejné moci v takto silném postavení. Sankce vůči vedlejšímu účastníkovi 1) byly sice ve výsledku zrušeny a z tohoto důvodu byla žaloba vzata zpět, ale i v případě, že by zrušeny nebyly, nebyl podle nalézacího soudu žalobou uplatněný nárok oprávněný, protože nebyla dána odpovědnost vedlejší účastnice 2) za škodu, ale pochybila hodnotící komise zadavatele [tj. vedlejší účastník 1)]. 5. Podle stěžovatelky rozhodnutí odvolacího soudu nese prvky libovůle a zasahuje do její sféry základních práv coby účastníka, který jako soukromoprávní subjekt má právo se nechat zastoupit advokátem a v případě úspěchu ve věci by náklady vynaložené na toto právní zastoupení měly být stěžovatelce neúspěšnou stranou sporu nahrazeny. Rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž nesouladné s judikaturou Ústavního soudu týkající se práva na náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem, kde též Ústavní soud rozlišuje mezi státem (resp. veřejnoprávními subjekty) a soukromoprávními subjekty, přičemž na stát nahlíží přísněji. Ačkoli stěžovatelka nezpochybňuje moderační právo soudu zakotvené v § 150 o. s. ř., mělo by být odůvodnění takového kroku přesvědčivé a obhájitelné, což v nyní projednávané věci není. Vedlejší účastnice 2) a stěžovatelka se v rámci soudního řízení bránily věcně, jejich právní zástupci nepochybili a tato obrana nebyla odvolacím soudem zpochybněna, což je patrné z rozsudku nalézacího soudu, který náhradu nákladů soudního řízení přiznal v plné výši a žádným způsobem ji nekrátil. 6. Rozhodnutí odvolacího soudu znamená podle stěžovatelky omezení jejího práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, resp. znamená, že veškeré náklady řízení by si měl zcela úspěšný účastník řízení nést sám. Nelze podle ní vymezovat kategorii subjektů, které by z hlediska možnosti právního zastoupení měly odlišné postavení než všechny ostatní fyzické nebo právnické osoby, čímž by docházelo k diskriminaci určitých typů účastníků řízení. IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu 8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadený výrok v záhlaví citovaného rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je tedy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 10. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že samotný "spor" o náhradu nákladů řízení, i když může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak plyne rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 11