II.ÚS 246/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 246/26 ze dne 15. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Martina Smolka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Salače, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou, sídlem Kalefova 404/15, Mladá Boleslav, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 154/2025-38 ze dne 27. listopadu 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozhodnutím Magistrátu města Mladá Boleslav ("orgán ochrany ZPF") byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit odvod za trvalé odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Odvod byl stěžovateli vyměřen za odnětí půdy pro stavbu veřejně přístupné účelové komunikace. Tu původně orgán ochrany ZPF považoval za místní komunikaci, pro kterou se podle § 11a odst. 1 písm. b) zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, odvod za trvalý zábor zemědělské půdy nestanoví. S rozhodnutím orgánu ochrany ZPF stěžovatel nesouhlasil a považoval jej za překvapivé, jelikož posuzovaná pozemní komunikace podle něj plní funkci místní komunikace. 3. Přesto vedlejší účastník podané odvolání stěžovatele zamítl a potvrdil rozhodnutí orgánu ochrany ZPF. Stěžovatel proto proti tomuto rozhodnutí podal správní žalobu ke Krajskému soudu v Praze ("krajský soud"). 4. V samotném závěru byl stěžovatel i před správními soudy ve své snaze o zrušení rozhodnutí orgánu ochrany ZPF neúspěšný. Napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu přesto předcházelo několik zrušujících rozhodnutí krajského soudu. Ten vytýkal rozhodnutí orgánu ochrany ZPF celou řadu nedostatků, a to zejména v podobě nepřezkoumatelnosti a překvapivosti jeho závěrů. Pokaždé ale zasáhl Nejvyšší správní soud, který se s názory krajského soudu neztotožnil. V posledním rozhodnutí krajského soudu tak byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Podanou kasační stížnost stěžovatele následně Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Za prvé, stěžovatel nesouhlasí se stanovenou povinností zaplatit odvod za trvalé odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, jelikož předmětná pozemní komunikace je podle něj místní komunikací. V takovém případě zákon povinnost odvodu nestanoví. Nejvyšší správní soud tak kategorii posuzované pozemní komunikace posoudil zcela formalisticky, bez přihlédnutí k individuálnímu stavu věci. 6. Za druhé, stěžovatel namítá nesprávné stanovení výše odvodu za odnětí půdy, která neměla být určena na základě celkové plochy pozemku, ale podle zastavěné plochy pozemní komunikace. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní (srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003). 10. Z argumentace stěžovatele vyplývá, že implicitně požaduje po Ústavním soudu, aby jako další soudní instance přezkoumal právní a skutkové závěry obecných soudů a došel k opačným závěrům. Taková úloha ale Ústavnímu soudu nepřísluší. Námitky stěžovatele tak zcela postrádají ústavněprávní rozměr. 11. Správní soudy stěžovateli srozumitelným, logickým a ústavním požadavkům vyhovujícím způsobem vysvětlily, z jakého důvodu spadá předmětná pozemní komunikace do kategorie účelové komunikace (bod 19 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, body 35 až 39 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 223/2024-33 ze dne 15. května 2025). V takovém postupu Ústavní soud neshledává žádné ústavněprávní pochybení. 12. Ústavní soud neshledal jako důvodnou ani druhou námitku stěžovatele. V tomto případě stěžovatel zcela pomíjí argumentaci Nejvyššího správního soudu, který opakovaně konstatoval, že námitku nesprávně stanoveného odvodu uplatnil stěžovatel opožděně, a proto k ní nebylo možné přihlédnout (bod 16 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší správní soud podrobně stěžovateli vysvětlil, z jakého důvodu se jedná o opožděně uplatněný žalobní bod (bod 18 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti ani tento závěr Nejvyššího správního soudu nerozporuje, pravděpodobně v něm sám nespatřuje porušení jeho základních práv. Tím spíše zde proto není dán prostor pro zásah Ústavního soudu. 13. Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu