II.ÚS 2463/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2463/25 ze dne 25. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelek A. A., zastoupené JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem, sídlem Kleinerova 1504/24, Kladno, a nezletilé M. A., d, zastoupené matkou A. A., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. května 2025 č. j. 32 Co 22/2025-1805 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. září 2024 č. j. 42 P 237/2020-1713, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a I. A., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") byl mimo jiné zamítnut návrh vedlejšího účastníka (dále jen "otec"), aby nezletilá stěžovatelka (dále jen "nezletilá) byla svěřena do střídavé péče rodičů (výrok I.), bylo stanoveno, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém sudém týdnu kalendářního roku vždy v neděli od 10:00 hodin do 18:00 hodin (výrok III.), počínaje dnem 1. 9. 2024 byla otci zvýšena povinnost platit na výživu nezletilé z částky 3 000 Kč na částku 4 100 Kč měsíčně (výrok IV.) a otci byla stanovena povinnost zaplatit dlužné výživné pro nezletilou ve výši 1 100 Kč (výrok V.). 3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu změněn ohledně nezletilé tak, že počínaje dnem 1. 12. 2024 byla otci uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 4 300 Kč, a dále bylo stanoveno, že otec nemá žádný dluh na výživném pro nezletilou (výrok II.). II. Argumentace stěžovatelek 4. První stěžovatelka (dále jen "stěžovatelka") v ústavní stížnosti podané jen ohledně nezletilé vyjadřuje přesvědčení, že je oprávněna k podání ústavní stížnosti za nezletilou, neboť není dána kolize mezi jejími zájmy a zájmy nezletilé, protože podává ústavní stížnost s ohledem na nejlepší zájem nezletilé, a zároveň se nedomáhá zrušení styku nezletilé s otcem, nýbrž toho, aby styk byl soudem stanoven v zájmu nezletilé. 5. Dále stěžovatelky opětovně namítají, že obecné soudy nezohlednily, že otec se s nezletilou (v době rozhodování okresního soudu ve věku dvou let, v době rozhodování krajského soudu ve věku tří let) nestýkal po dobu celého jejího života a že nezletilá ho vůbec nezná, resp. zná jej pouze z vyprávění starších sourozenců. Rovněž se soudy podle stěžovatelek nezabývaly otázkou výchovného prostředí u otce, který žije v neuspořádaných poměrech a prostředí u něj není pro pobyt nezletilé vhodné, ani tím, jak styk otce s nezletilou probíhá. Zdůrazňují, že malé dítě musí mít možnost rodiče "v navykacím režimu" nejprve poznat a vytvořit si k němu vztah v bezpečných podmínkách, resp. že k naplnění jeho nejlepšího zájmu je třeba volit co možná nejcitlivější řešení styku s otcem, což obecné soudy svými rozhodnutími nerespektovaly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva stěžovatelek. 7. Z hlediska posouzení splnění formálních předpokladů pro projednání podané ústavní stížnosti se musel Ústavní soud blíže zabývat také skutečností, že nezletilá byla při podání ústavní stížnosti zastoupena stěžovatelkou (matkou) coby zákonnou zástupkyní. 8. Podle § 892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nemůže rodič dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů; v takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka. Podle § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, je dítě v řízení ve věcech soudu péče o nezletilé zastoupeno opatrovníkem, kterého soud pro řízení jmenuje; opatrovníkem soud jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí. 9. Ústavní soud se v minulosti opakovaně věnoval problematice procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči, respektive zákonnými zástupci v řízení o ústavní stížnosti. Jak vyplývá z jeho rozhodovací praxe, rodič (zákonný zástupce) je oprávněn jednat za nezletilé dítě v řízení před Ústavním soudem, a tedy i podat za něj ústavní stížnost, pouze v situaci, kdy mezi nimi nehrozí střet zájmů [viz např. nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), bod 28, nález ze dne 13. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 485/10 (N 82/57 SbNU 93), bod 11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě ani před Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 5. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2900/16 či usnesení ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 455/19). Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu o péči o nezletilé dítě je nutné zásadně vyloučit postup, kdy rodič nesouhlasící s takovým rozhodnutím podá ústavní stížnost nejen za sebe, ale i za dotčené nezletilé dítě (jako jeho zákonný zástupce), neboť tím může dojít ke střetu mezi jejich zájmy (viz již citované usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16). 10. V případech možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte lze přitom dále rozlišit dvě možné situace. Pokud jsou zájmy rodiče a zájmy nezletilého dítěte, za něž onen rodič podává ústavní stížnost (zplnomocňuje k tomu advokáta), ve zřejmém rozporu, pak je namístě vůbec nepřipustit, aby rodič mohl byť i jen podat ústavní stížnost jménem dítěte k Ústavnímu soudu, tedy iniciovat řízení jménem dítěte - s případnou ústavní stížností takto podanou je pak třeba naložit podle toho, tj. jako s podanou nikoli samotným nezletilým dítětem (za něž rodič není oprávněn v tomto ohledu jednat). Takový postup rodiče ostatně může spíše naznačovat, že jde o pouhou procesní taktiku daného rodiče, který tímto způsobem brojí proti rozhodnutí, s nímž sám nesouhlasí, a fakticky toliko využívá nezletilé dítě k prosazování vlastních zájmů (srov. k tomu usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 412/17 či shora citované usnesení sp. zn. II. ÚS 455/19). Od toho lze odlišit situace, kdy sice existuje možnost kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte, ovšem rozpor mezi jejich zájmy není (tak) zjevný. V takovém případě lze připustit, aby rodič inicioval řízení o ústavní stížnosti jménem dítěte, tj. aby za ně podal ústavní stížnost. Nicméně pro další řízení před Ústavním soudem a vlastní projednání ústavní stížnosti je třeba nezletilému dítěti jmenovat kolizního opatrovníka. Výjimku tvoří situace, kdy je zjevné, že podanou ústavní stížnost je třeba z jiných důvodů odmítnout (zejména pro opožděnost, nepříslušnost Ústavního soudu k jejímu projednání, nepřípustnost či zjevnou neopodstatněnost) - tehdy Ústavní soud nepovažuje za potřebné jmenovat nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť jmenování opatrovníka by nebylo způsobilé zvrátit závěr o takovém důvodu odmítnutí ústavní stížnosti a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (viz např. usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 869/17 či usnesení ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 2855/18). 11. V nyní posuzovaném případě jde o situaci možné kolize mezi zájmy rodiče (stěžovatelky) a nezletilé, nicméně Ústavní soud nepovažoval za potřebné pro další řízení před Ústavním soudem jmenovat nezletilé opatrovníka, a to s ohledem na níže odůvodněný závěr o zjevné neopodstatněnosti posuzované ústavní stížnosti, který by ani jmenování opatrovníka nezletilé nebylo způsobilé zvrátit, a povolání opatrovníka pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1438/20). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany