II.ÚS 2467/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2467/24 ze dne 20. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jindřišky Sládkové, právně zastoupené JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem, sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2024 č. j. 21 Cdo 3607/2023-312, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2023 č. j. 30 Co 40/2023-283 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. října 2022 č. j. 21 C 33/2018-237, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Správy železnic, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Obsah napadených rozhodnutí a námitky stěžovatelky 1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce částku 18 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 23. 5. 2018 do zaplacení. Výroky II. a III. žalobu o zaplacení částek 26 450 Kč s příslušenstvím a 87 080 Kč s příslušenstvím zamítl. Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení 32 612,60 Kč. Rozhodl tak o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici uhrazení částky 132 230 Kč s příslušenstvím, z toho částky 87 080 Kč jako doplatku na náhradě mzdy za období 4/2015-2/2017, částky 18 750 Kč jako náhrady za příspěvky na životní pojištění za období 2/2015-2/2017 a částky 26 400 Kč jako náhrady za příspěvky na penzijní spoření rovněž za období 2/2015-2/2017. 3. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že byla u vedlejší účastnice zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 5. 1986 ve znění jejích dodatků na pozici výpravčí. Dne 8. 11. 2015 dostala výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, tato však byla následně pravomocným rozhodnutím soudu určena neplatnou. Stěžovatelka byla navíc po dobu trvání výpovědní doby neoprávněně převedena na jinou méně placenou práci závorářky. Vedlejší účastnice však byla povinna přidělovat stěžovatelce práci podle její pracovní smlouvy a plnit veškeré závazky z uzavřené podnikové kolektivní smlouvy, včetně úhrady příspěvku na penzijní spoření ve výši 1 100 Kč měsíčně a příspěvku na životní pojištění ve výši 750 Kč měsíčně. Podle stěžovatelky nemůže jít k její tíži, že v rozhodném období tyto podmínky nesplnila, když je nemohla plnit v přímém důsledku protiprávního jednání vedlejší účastnice. Vedle těchto příspěvků požadovala stěžovatelka též doplatek na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, přitom vycházela z výše stanovené znalkyní Ing. Petrou Rackovou. 4. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích potvrzen a bylo také rozhodnuto o nákladech řízení. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, a to proto, že bylo zčásti vadné, neboť neobsahovalo údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nebylo možno v této části pokračovat, a ve zbývající části nebylo přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť nebyl splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení. 6. Odůvodnění napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy pochybily ve skutkovém i právním posouzení věci, a to s ohledem k nedostatečnému dokazování, a to zejména pro skutečnost, že nebyly akceptovány její důkazní návrhy, a to výslech znalkyně k vysvětlení toho, jak a proč došla k závěrům ohledně výpočtu doplatku náhrady mzdy. Dále soudy opomněly přihlédnout k tomu, že u stěžovatelky došlo vlivem neplatné výpovědi z pracovního poměru ke změně její životní situace a reálnému poklesu příjmů, tedy si nemohla dále platit životní pojištění. Součástí práva na spravedlivý proces a soudní ochranu je požadavek, aby soudní rozhodnutí bylo přezkoumatelné a aby skutková zjištění soudu měla oporu v provedeném dokazování. Těmto požadavkům však soudní řízení podle stěžovatelky nedostálo. Stěžovatelka dále namítá, že soudy se při svém rozhodování nezabývaly dostatečně jejími námitkami, které jsou podstatné pro posouzení celé věci. Těmi jsou reálný pokles jejích příjmů při neplatné výpovědi, ke kterému by nedošlo, pokud by pracovní poměr trval, dále výpočet výdělku pro náhradu mzdy podle znalkyně či srovnání nerelevantního příjmu zaměstnance jiného s příjmem stěžovatelky. Dalšími námitkami stěžovatelka brojí proti jednotlivým právním závěrům obecných soudů, jež se týkají penzijního připojištění a životního pojištění. 8. Stěžovatelka též rozporuje výrok napadeného rozhodnutí dovolacího soudu týkající se nákladů soudního řízení a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž nelze přiznat náhradu nákladů řízení za odměnu advokáta v situaci, kdy je stát, v tomto případě vedlejší účastnice jako státní organizace, vybavena příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu. Stěžovatelka nesouhlasí ani s jejich vypočtenou výší. II. Procesní předpoklady řízení 9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena [§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústavní soud")] a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona). III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 11. Ústavní soud připomíná, že není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Jinými slovy, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Z ústavněprávního hlediska může být Ústavním soudem pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečný a rozumný základ, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. nález ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 262/06 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 12. Posledním prostředkem ochrany práva stěžovatelky bylo dovolání. To však bylo Nejvyšším soudem posouzeno zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné. Jako vadné je dovolací soud odmítl v části, v níž stěžovatelka brojila proti právním závěrům odvolacího soudu o nároku "na doplacení náhrady mzdy ve výši 87 080 Kč s příslušenstvím", o pravděpodobném výdělku a o promlčení příspěvků na její životní pojištění (za měsíce únor a březen 2015) a penzijní připojištění (za měsíce únor až srpen 2015). Dále i tam, kde namítá, že se odvolací soud "opomněl zabývat platností směrnic", podle kterých "údajně příspěvky žalobkyni nenáleží", a "ani se nezabýval tím, zda a kdy byla žalobkyně s nimi seznámena", a že pokud zde je "nejednoznačný výklad směrnice, o které soudy opírají napadená rozhodnutí, tak mělo být dle žalobkyně postupováno podle § 18 zákoníku práce". Dovolací soud k této části dovolání uvedl, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry však k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2023 sp. zn. 21 Cdo 1539/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023 sp. zn. 21 Cdo 1786/2023). 13. V další části dovolání, odmítnuté pro nepřípustnost podle § 237 o. s. ř., dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací p