II.ÚS 2469/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2469/21 ze dne 24. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Honzíka, zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Veverkova 1, proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2021, č. j. 14 Co 61/2021-392, a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. září 2020, č. j. 14 C 146/2017-303, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení, a Ivety Honzíkové, jako vedlejší účastnici řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Konkrétně namítá porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. 2. Stěžovatel se obrátil na Okresní soud v Plzni žalobou na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví na nemovitostech, které se pronajímají jako ubytovna, které má ve spoluvlastnictví s bývalou manželkou (žalovanou vedlejší účastnicí). Oba účastníci v průběhu řízení souhlasili se zrušením podílového spoluvlastnictví a požadovali každý přikázání do svého výlučného vlastnictví. Okresní soud podílové spoluvlastnictví zrušil a věc přikázal vedlejší účastnici do výlučného vlastnictví (výrok I.). Postupoval přitom dle zákonné posloupnosti a vycházel mj. z toho, že vedlejší účastnice byla oproti stěžovateli prokazatelně solventní. Výrokem II. přikázal vedlejší účastnici zaplacení náhrady za spoluvlastnický podíl ve výši 2 875 000 Kč, dle znaleckého posudku. Širším způsobem vypořádal spoluvlastnictví rovněž z hlediska hypotečního úvěru, když tento dluh přikázal do výlučného majetku vedlejší účastnice (výrok III.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku odpovídající vyrovnání společného dluhu (výrok IV.) V ústavní stížnosti sporným výrokem V. pak uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 474 549,90 Kč, postupoval přitom podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o. s. ř.") a ve spojení s předchozím odůvodněním vysvětlil, že má za procesně úspěšnou žalovanou vedlejší účastnici. 3. Stěžovatel brojil proti rozhodnutí okresního soudu odvoláním, v němž napadal mj. výrok o náhradě nákladů mezi účastníky. Krajský soud v Plzni změnil výroky I. a II. okresního soudu tak, že nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice a uložil jí povinnost nahradit o něco vyšší náhradu za spoluvlastnický podíl (ve výši 3 310 750 Kč), rovněž stanovil, že společný dluh z hypotečního úvěru jsou účastníci povinni splnit rovným dílem. Výrokem III. krajský soud stanovil, že je stěžovatel povinen nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 474 549,90 Kč. Žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Náhradu nákladů před soudem prvního stupně potvrdil jako věcně správnou i s ohledem na mimořádné okolnosti řízení mezi účastníky, kdy označil jednání stěžovatele vůči žalované jako zavrženíhodné a odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně. Vypořádal se s dosavadní judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, avšak ke kasaci rozhodnutí prvostupňového soudu v tomto rozsahu nepřistoupil. 4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti navrhl zrušit rozhodnutí v rozsahu nákladových výroků pro jejich neústavnost. Stěžovatel namítal, že v projednávané věci šlo o iudicium duplex, a s ohledem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu (s níž se soud vypořádá níže v rámci posouzení Ústavním soudem - pozn. ÚS), má za to, že se obecné soudy od této judikatury odchýlily. V konečném důsledku bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Jako podpůrné argumenty špatného stanovení nákladového výroku stěžovatel uvedl, že perspektiva vypořádání spoluvlastnictví byla mezi účastníky takřka rovnocenná (stran solventnosti apod.). Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice. Ti však shodně setrvali na stanovisku, že napadená rozhodnutí nejsou protiústavní. Vedlejší účastnice zejména namítala, že napadená rozhodnutí z hlediska odůvodnění naopak plně dostála judikaturním požadavkům. Stěžovatel ve své replice zejména konstatoval, že výkon jeho práv nebyl šikanózní a náklady zastoupení si měl nést každý z účastníků sám. II. Posouzení Ústavním soudem 5. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dostupný žádný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. 6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva. 8. Posloupnost rozhodovací činnosti Ústavního soudu lze shrnout tak, že v nálezu II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019 (N 211/97 SbNU 260) nejprve tento soud vyslovil, že se rozhodnutí o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemůže odvíjet toliko od úvahy soudu o tom, co bylo mezi účastníky sporné a jaké řešení v tomto ohledu přijal soud. Naopak v tomto řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, v němž všichni účastníci (spoluvlastníci) mají v řízení shodné procesní postavení žalobců i žalovaných a v němž předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu, a naopak každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ, se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení bude jevit, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody; takové východisko odpovídá právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví zaručenému čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 9. Ve výše citovaném nálezu také vyslovil některá obecná východiska rozhodování o náhradě nákladů při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V bodu 27 nálezu k tomu Ústavní soud konstatoval, že "z ústavněprávního pohledu není rozhodující, které konkrétní zákonné ustanovení obecné soudy použijí či jak jej interpretují, nedopustí-li se přitom nepřípustné libovůle. V bodu 26 pak Ústavní soud zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. V tomto smyslu musí být tedy i rozhodnutí o nákladech řízení spravedlivé. Úkolem soudů je rozhodovat spory mezi účastníky řízení a přinášet jim pokud možno spravedlivá rozhodnutí, nikoli vyvolávat další neshody mezi nimi či jejich vzájemný pocit nespravedlnosti, což platí tím spíše v rámci rozhodování o nákladech řízení, které netvoří podstatu soudního řízení. Těmito východisky se musel řídit Ústavní soud i v nyní projednávané věci. 10. V navazujícím nálezu sp. zn. III. ÚS 186/20 ze dne 10. 6. 2020 (N 122/100 SbNU 344) pak tento soud vyslovil, že se výše uvedené závěry neuplatní plošně bez dalšího (což dovodil mimo jiné i ze skutečnosti, že rozhodující senát tak ve věci sp. zn. II. ÚS 572/19 neučinil cestou stanoviska pléna). V nálezu především vyslovil, že povaha řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví ještě sama o sobě neodůvodňuje obecné potlačení základního pravidla stanoveného občanským so