II.ÚS 247/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 247/25 ze dne 5. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Ryšavého, zastoupeného Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou, sídlem Celetná 554/4, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2024 č. j. 33 Cdo 2127/2024-267, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2024 č. j. 72 Co 351/2023-202 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. května 2023 č. j. 14 C 6/2022-176, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Český inkasní kapitál, a. s., sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v řízení o zaplacení 94 520,06 Kč s příslušenstvím v záhlaví uvedeným rozsudkem částečně zastavil řízení co do částky 2 400 Kč, co do zákonného úroku z prodlení z částky 2 400 Kč za dobu od 10. 11. 2021 do zaplacení, co do kapitalizovaného obchodního úroku ve výši 24 931,51 Kč a co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 16 864,96 Kč (výrok I.). Dále rozhodl, že stěžovatel jako žalovaný je povinen zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 92 120,06 Kč, kapitalizovaný obchodní úrok ve výši 212 258,58 Kč, obchodní úrok z částky 92 120,06 Kč ve výši 14,90 % ročně za dobu od 10. 11. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 111 371,47 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 92 120,06 Kč za dobu od 10. 11. 2021 do 31. 12. 2021, zákonný úrok z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 92 120,06 Kč za dobu od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022, zákonný úrok z prodlení ve výši 14 % ročně z částky 92 120,06 Kč za dobu od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022, zákonný úrok z prodlení ve výši 14 % ročně z částky 92 120,06 Kč za dobu od 1. 1. 2023 do 15. 5. 2023 a za dobu od 16. 5. 2023 až do zaplacení zákonný úrok z prodlení (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. - V.). Obvodní soud řízení částečně zastavil v rozsahu podání vedlejší účastnice ze dne 13. 4. 2023, které posoudil jako částečné zpětvzetí návrhu. Ve zbývajícím rozsahu pak žalobě vyhověl. 3. Proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu ve výrocích II., III., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel ve svém dovolání nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání taxativně uvedené v § 237 o. s. ř. Stěžovatel sice předložil tři otázky, na nichž má rozhodnutí odvolacího soudu záviset, avšak u každé z nich splnění předpokladů přípustnosti dovolání nespecifikuje. Uvádí-li v dovolání, že "tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena", není patrné, kterou z předestřených otázek má stěžovatel na mysli. Pro úplnost Nejvyšší soud uvedl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci městský soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Jelikož stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí především proti obecnými soudy zjištěnému skutkovému stavu. Namítá, že soudy neprovedly vedlejší účastnicí navrhovaný důkaz znaleckým posudkem a veškeré důkazy hodnotily ve prospěch vedlejší účastnice. Namítá, že "si nepamatuje", že by v roce 2004 uzavřel smlouvu o úvěru s obchodní společností Komerční banka, a.s. (dále jen "banka"), a že by mu banka na základě této smlouvy poskytla úvěr. Namítá, že podpisy u jeho jména na smlouvě a příkazním lístku k výplatě ze dne 28. 4. 2004 nejsou pravé. Upozorňuje na to, že podle Smlouvy o úvěru to byla banka, která si sama strhávala finanční prostředky na splátky a není pravdou, že by stěžovatel aktivně sám na úvěr něco platil. Vedlejší účastnice neprokázala doručení oznámení o postoupení pohledávky. Pokud soudy učinily závěr, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice poskytla stěžovateli úvěr a dále dospěly k závěru, že pohledávky byly na vedlejší účastnici řádně postoupeny, je požadavek vedlejší účastnice na úhradu úroků a příslušenství pohledávky v rozporu s dobrými mravy, příslušenství pohledávky by mělo být přisouzeno ke dni podání žaloby. 6. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012 dovodil, že byl-li rozhodce určen odkazem na "rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Z uvedeného důvodu měla být exekuce v předmětné věci zastavena, neboť byla vedena na základě neexistujícího právního titulu. Exekuce tak probíhala 14 let na základě exekučního titulu - rozhodčího nálezu, který neměl žádné právní účinky. Stěžovatel uvádí, že o vzniku pohledávky se dozvěděl v roce 2021 a v tomto roce se snažil věc řešit. K zastavení exekuce došlo na návrh stěžovatele usnesením exekutora ze dne 8. 12. 2021, které nabylo právní moci 28. 12. 2021. Stěžovatel namítá, že exekuce měla být zastavena soudem nebo z podnětu vedlejší účastnice, a to bez zbytečných průtahů, v době, kdy bylo vydáno usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, a nikoli až po osmi letech po jeho uveřejnění. Pokud se tak nestalo, neměl by to být pouze stěžovatel, kdo nese zátěž spočívající v navyšování příslušenství pohledávky sám. Stěžovatel poukazuje na nepřiměřenou výši příslušenství pohledávky a dále namítá promlčení pohledávky a jejího příslušenství. 7. Stěžovatel namítá, že péči o pohledávku měl vyvíjet především její vlastník, který je právnickou osobou, odborníkem zabývajícím se vymáháním pohledávek. Ten svou nečinností, marným během času získal mnohonásobně větší výdělek, který nebyl ani soudy regulován, moderován. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se otázky dobrých mravů a namítá, že předpokládal, že soudy se v řízení budou požadavkem souladu s dobrými mravy zabývat jako společensky uznávaným komplexem mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má nebo může být obsah jejich jednání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 9. Ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel brojí proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu, je ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 24). IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl.