II.ÚS 2472/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2472/21 ze dne 5. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky G. N., zastoupené Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem Těšnov 5, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 22. 6. 2021, č.j. 14 Co 58/2021-234, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 11. 2020, č.j. 19 P 37/2020-157, byla schválena dohoda rodičů, dle které se nezl. A., nezl. V. a nezletilý M. pro dobu do i pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřují do střídavé péče rodičů s tím, že v péči každého z rodičů budou vždy po dobu jednoho týdne a rodiče se dohodli také na péči o nezletilé po dobu jednotlivých prázdnin (výrok I.). Dále obvodní soud rozhodl, že otec je povinen přispívat na výživu nezl. A. měsíčně částkou 14 000 Kč, na výživu nezl. V. měsíčně částkou 12 000 Kč a na výživu nezl. M. měsíčně částkou 11 000 Kč, a to na dorovnání životní úrovně nezletilých v době jejich pobytu u matky s účinností od září 2019 (výrok II.). Žádný dluh ani nedoplatek otci na výživném pro nezletilé za období od 1. 9. 2019 do 30. 11. 2020 nevznikl (výrok III.). Výrokem IV. pro dobu po rozvodu manželství rodičů, tedy počínaje dnem právní moci výroku o rozvodu manželství, otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilých stejné částky, jako ve výroku II. Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání otce nezletilých rozsudkem ze dne ze dne 22. 6. 2021, č.j. 14 Co 58/2021-234, rozhodl, že soudkyně obvodního soudu Eva Nykodýmová není vyloučena z projednání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 19 P 37/2020 (výrok I.). Rozsudek obvodního soudu ve výroku II. změnil tak, že na výživu nezl. A. v období od 1. 9. 2019 do 31. 8. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat částkou 6 000 Kč měsíčně a otec je povinen přispívat částkou 15 000 Kč měsíčně, v období od 1. 9. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat částkou 4 000 Kč měsíčně a otec částkou 11 000 Kč měsíčně. Na výživu nezl. V. v období od 1. 9. 2019 do 31. 8. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat částkou 5 000 Kč měsíčně a otec částkou 14 000 Kč měsíčně, v období od 1. 9. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat částkou 3 000 Kč a otec částkou 10 000 Kč měsíčně. Na výživu nezl. M. v období od 1. 9. 2019 do 31. 8. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat částkou 4 000 Kč měsíčně a otec částkou 12 000 Kč měsíčně, v období od 1. 9. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat částkou 2 000 Kč měsíčně a otec částkou 8 000 Kč měsíčně (výrok II.). Ve výroku III. změnil městský soud rozsudek obvodního soudu tak, že rozhodl o povinnosti zaplatit nedoplatek na výživném (výrok III.) Výrokem IV. pak rozsudek obvodního soudu ve výroku IV. změnil tak, že pro dobu po rozvodu manželství rodičů je na výživu nezl. A. stěžovatelka povinna přispívat částkou 4 000 Kč měsíčně a otec je povinen přispívat částkou 11 000 Kč měsíčně, na výživu nezl. V. je stěžovatelka povinna přispívat částkou 3 000 Kč měsíčně a otec je povinen přispívat částkou 10 000 Kč měsíčně a na výživu nezl. M. je stěžovatelka povinna přispívat částkou 2 000 Kč měsíčně a otec je povinen přispívat částkou 8 000 Kč měsíčně. Městský soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.). II. 3. Napadeným rozsudkem městského soudu bylo podle stěžovatelky zasaženo do základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka namítá také porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských právech a základních svobod. 4. Městskému soudu stěžovatelka vytýká, že nezdůvodnil, proč se domnívá, že mezi rodiči nebyla uzavřena žádná dohoda a proč bylo odvolání otce připuštěno. Dále brojí proti porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování, porušení zásady dvojinstančnosti rozhodování a upření práva na odvolání. Podle stěžovatelky byly naplněny předpoklady pro zrušení rozsudku obvodního soudu a vrácení věci zpět, a to i vzhledem k rozsáhlosti dokazování provedeného městským soudem. Stěžovatelka má za to, že městský soud výrazným způsobem vybočil ze zákonných pravidel zjišťování skutkového stavu, zjistil jej neúplně, v řízení neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy, nezjistil všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a nevypořádal se se všemi hledisky relevantními pro určení výše výživného. Rozsudek městského soudu byl dle stěžovatelky přijat na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení. Namítá, že jí byla stanovena nesprávná výše výživného, neboť městský soud mechanicky vyšel jen z výše jejích příjmů a nikoli ze životní úrovně, která je u ní snižována náklady na bydlení. Také při stanovení výživného otci soud vycházel pouze z jeho příjmu a nezohlednil jeho celkovou životní úroveň. III. 5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí co do námitek uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. IV. 7. K přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech výživného a jeho výše Ústavní soud obecně zastává rezervovaný postoj, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně reflektovat aktuální rodinné a majetkové poměry účastníků řízení. Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Pakliže učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu provádět opětovnou kontrolu majetkových poměrů účastníků řízení a přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky. 8. V ústavní stížnosti stěžovatelka předně namítá, že odvolání otce nemělo být připuštěno, a městskému soudu vytýká, že nezdůvodnil, proč se domnívá, že mezi rodiči nebyla uzavřena dohoda. 9. Městský soud ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že rodiče nebyli schopni dohodnout se na výši výživného a v tomto smyslu neuzavřeli žádnou dohodu, kterou by obvodní soud mohl schválit. Kromě toho, že sama stěžovatelka nijak nedokládá, že by snad dohoda o výši výživného mezi ní a otcem nezletilých skutečně uzavřena byla, tato skutečnost nevyplývá ani z rozsudku obvodního soudu ani ze spisového materiálu, když z protokolu o jednání ze dne 26. 11. 2020 je naopak patrné, že ještě den před vynesením rozsudku obvodním soudem se rodiče na výši výživného nebyli schopni shodnout. Zatímco stěžovatelka požadovala, aby otci bylo stanoveno výživné v celkové částce 38 000 Kč, otec navrhoval výživné v celkové výši 25 000 Kč - 29 000 Kč (celkové částky výživného se v protokolu liší). V protokolu je také výslovně uvedeno, že právní zástupkyně stěžovatelky k tomu uvádí, že "za tohoto stavu věci rodiče nedospějí k dohodě, že matka s takovým návrhem výživného nesouhlasí." 10. Stěžovatelka taktéž tvrdí, že jí bylo upřeno právo na odvolání, jelikož vzhledem k rozsáhlosti dokazování provedeného městským soudem byly naplněny předpoklady pro zrušení rozsudku obvodního soudu a vrácení věci zpět. 11. Městský soud částečně zopakoval dokazování provedené obvodním soudem, které dále doplnil, když vycházel z toho, že pokud jde o schopnosti, možnosti a majetkové poměry obou rodičů a jejich životní úroveň, zůstala skutková zjištění obvodního soudu poněkud kusá a v důsledku toho nenáležitě promítnutá do konkrétní výše vyživovací povinnosti každého z rodičů. Postupoval přitom v souladu s dikcí i smyslem § 28 odst. 1 zák