II.ÚS 248/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 248/24 ze dne 27. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Hakla, zastoupeného Mgr. Jiřím Šafkou, advokátem, sídlem Pod Hybšmankou 2339/19, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 887/2023-791 ze dne 7. listopadu 2023, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 948/2022-709 ze dne 30. listopadu 2022 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 27 C 82/2013-673 ze dne 12. května 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Římskokatolické farnosti - děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice 1, sídlem U Černé věže 71/4, České Budějovice, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud na úvod předesílá, že nyní řešená věc má poměrně složitou procesní historii. Proto se při shrnutí skutkových okolností omezí pouze na podstatné části sporu o vlastnictví sporných nemovitých věcí (pozemků; dále jen "pozemků") vedeného vedlejšími účastnicemi a stěžovatelem. Činí tak s ohledem na fakt, že Ústavní soud nyní přezkoumává rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě pro zmatečnost. 2. Stěžovatel se žalobou pro zmatečnost domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 156/2017-437 ze dne 10. 3. 2020 (dále jen "rozsudek ze dne 10. 3. 2020") a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 27 C 82/2013-376 ze dne 4. 7. 2019 (dále jen "rozsudek ze dne 4. 7. 2019"), kterými bylo určeno, že vlastníkem pozemků je Česká republika. Jak Nejvyšší soud v usnesení č. j. 28 Cdo 2380/2020-540 ze dne 3. 11. 2020, tak i soudy nižších stupňů dospěly k právnímu závěru, že vlastníkem pozemků je Česká republika. Převodu majetku ze strany státu na otce stěžovatele totiž bránilo blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě"). V důsledku toho byl převod (darování pozemků) ze strany otce stěžovatele na stěžovatele neplatný, přičemž soudy v napadených rozhodnutích neshledaly žádné mimořádné okolnosti, které by prolomení tzv. blokačního paragrafu umožnily. 3. Tyto závěry přitom potvrdil i Ústavní soud, když stěžovatelovu ústavní stížnost v této větvi sporu odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 146/21 ze dne 16. 6. 2021 jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud stěžovatelově argumentaci, že došlo k porušení ústavní práv, nepřisvědčil. Neshledal důvody k prolomení blokačního paragrafu a rozvedl, že nebyla dána ani dobrá víra stěžovatele. 4. Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením stěžovatelovu žalobu pro zmatečnost zamítl. Soud nepřisvědčil argumentaci, že vydáním žalobou pro zmatečnost napadených rozhodnutí (ze dne 10. 3. 2020 a ze dne 4. 7. 2019) se okresní a krajský soud dopustily porušení překážky věci rozhodnuté ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Prachaticích, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelova otce na uložení povinnosti České republice uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemků. 5. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání stěžovatele napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně odůvodnil, že v řízeních zahájených u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006 a u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 82/2013 není dána totožnost účastníků. Na vedlejšího intervenienta se závaznost rozhodnutí nevztahuje. Uzavřel, že není dána ani totožnost předmětu řízení a doplnil, že navíc žaloba ve věci vedené pod sp. zn. 2 C 93/2006 byla zamítnuta, a protože je závazný pouze výrok rozhodnutí, netvoří toto zamítavé rozhodnutí v dané věci překážku věci rozhodnuté. 6. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 občanského soudního řádu). Ve shodě s předchozími rozhodnutími Nejvyšší soud potvrdil, že zmatečnostní důvod ve smyslu § 229 odst. 2 písm. b) citovaného zákona není naplněn, neboť mezi stěžovatelem odkazovanými řízeními není dána ani totožnost účastníků a ani totožnost věcí v těchto řízeních projednávaných. Nad rámec se Nejvyšší soud vyjádřil i tak, že nešlo o stejný nárok ani stejný předmět řízení. II. Argumentace stěžovatele 7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími byly porušeny čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že obecné soudy měly vyhovět jeho žalobě pro zmatečnost, neboť v řízeních vedených u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006 a u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 82/2013 je dána totožnost účastníků i totožnost předmětu řízení. Obecné soudy ovšem pochybily tím, že nevysvětlily, proč v dané věci není dána překážka věci rozhodnuté. Nesprávně posoudily, že v řízeních není dána totožnost účastníků a ani totožnost předmětu řízení. Podle jeho názoru přitom je dána jak totožnost předmětu řízení, tak totožnost účastníků. 8. Rozporuje i právní závěry obecných soudů o tom, že totožnost účastníků není dána ani vzhledem ke skutečnosti, že je právním nástupcem otce, a to z titulu převodu (darovací smlouvou) vlastnického práva. Namítá, že vedlejší účastnice [Česká republika - Státní pozemkový úřad (dále jen "Státní pozemkový úřad") a Římskokatolická farnost] uspěly z důvodu nesprávného právního názoru Nejvyššího soudu, že (darovací) smlouva mezi stěžovatelem a jeho otcem byla absolutně neplatná. Žádným způsobem se soudy ani nevyjádřily, proč se účinky překážky věci rozhodnuté nevztahují na stěžovatele jakožto vedlejšího intervenienta (účastníka). Podle § 93 odst. 3 občanského soudního řádu přitom má vedlejší intervenient stejná práva a povinnosti jako účastník. Dále namítá, že u zamítavého rozsudku nelze přihlížet pouze k výroku rozhodnutí, ale i k odůvodnění, v němž jsou vymezeny úvahy, které soud k zamítnutí návrhu vedly. 9. Stěžovatel konečně nesouhlasí ani s tím, jak Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v řízení o žalobě pro zmatečnost o náhradě nákladů řízení. Namítá, že Státní pozemkový úřad je ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 3202/17 ze dne 29. 3. 2018 dostatečně vybaven k hájení svých zájmů organizačními složkami, a proto zastoupení státu advokátem v tomto soudním řízení z pohledu účelnosti neobstojí. Soudy proto neměly Státnímu pozemkovému úřadu náhradu nákladů řízení přiznat. III. Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává. 11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení jeho základních práv a svobod tím, že obecné soudy nepřihlédly ke zmatečnosti, kterou je existence překážky věci rozhodnuté [§ 229 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu], a to z důvodu totožnosti jak účastníků, tak předmětu řízení. Otázka vlastnického práva stěžovatele ke sporným pozemkům už byla v rozsudku Okresního soudu v Prachaticích č. j. 2 C 93/2006-819 ze dne 4. 6. 2015 (dále jen "rozsudek Okresního soudu v Prachaticích") vyřešena (a to jako otázka předběžná potřebná pro posouzení žaloby na uložení povinnosti uzavřít s otcem stěžovatele smlouvu o převodu pozemků) a v dalších řízeních se proto muselo jednat již o otázku pravomocně vyřešenou. 12. Stěžovatel namítá, že obecné soudy pochybily, pokud konstatovaly, že v řízeních u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006 a u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 82/2013 není dána totožnost účastníků. Ústavní soud v tomto směru konstatuje, že v této části stěžovatel zpochybňuje pouze - pro něj nepříznivé - právní závěry obecných soudů. Tímto postupem ovšem staví Ústavní soud do pozice "superrevizní" instance v systému obecné justice. Taková role ovšem zdejšímu soudu nepřísluší. 13. Zároveň v rozsahu této námitky Ústavní soud neshledal, že by se jednalo o porušení stěžovatelem namítaného práva na soudní ochranu. Napadená rozhodnutí obstojí z pohledu povinnosti soudů soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 ze dne 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu). Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud v rozsahu této námitky za pečlivé, přiléhavým způsobem reagující na vznesené námitky a srozumitelné (srov. str. 4 a 5 napadeného usnesení Nejvyššího