II.ÚS 248/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 248/26 ze dne 15. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., t. č. ve věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Bc. Monikou Ježkovou, advokátkou, sídlem Sv. Čecha 239/1 , Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 934/2025-957 ze dne 12. listopadu 2025, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 37/2025-907 ze dne 30. června 2025 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 48 T 2/2025-860 ze dne 21. května 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ("krajský soud") uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 ve spojení s § 140 odst. 1 trestního zákoníku a dále přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let a dále k trestu propadnutí kuchyňského nože a mobilního telefonu. Rovněž krajský soud rozhodl o náhradě škody a nemajetkové újmy poškozeným. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Olomouci ("odvolací soud") rozhodl tak, že napadený rozsudek ve výroku o propadnutí věcí zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest propadnutí mobilního telefonu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek odvolacího soudu nezměněn. 4. Podané dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Zaprvé, stěžovatel nesouhlasí se samotnou právní kvalifikací svého skutku obecnými soudy. Z provedeného dokazování podle stěžovatele totiž vyplynulo, že jeho skutku předcházelo zavrženíhodné jednání ze strany poškozené v podobě její dlouhodobé nevěry v partnerském vztahu se stěžovatelem. Za této situace se podle něj nejednalo o pokus vraždy, ale o naplnění skutkové podstaty zabití podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu. Obecné soudy došly k nesprávnému skutkovému závěru, jelikož uvěřily nedůvěryhodné výpovědi poškozené. Skutková zjištění těchto soudů jsou tak podle stěžovatele v extrémním rozporu s obsahem provedeného dokazování. 6. Zadruhé, stěžovatel namítá, že řízení bylo zatíženo vadou opomenutého důkazu. Obecné soudy totiž odmítly zadat a provést znalecký posudek, který měl blíže zkoumat osobnostní rysy poškozené, včetně její věrohodnosti. Podle stěžovatele měl posudek zohlednit i její údajnou závislost na alkoholu. 7. Zatřetí, stěžovatel nesouhlasí s výší uloženého trestu, který považuje za nepřiměřeně vysoký. 8. Začtvrté, stěžovatel brojí i proti tomu, jak soudy krátily odměnu jeho obhájkyni v rámci náhrady nákladů řízení. Podle stěžovatele měl krajský soud nabádat jeho právní zástupkyni, aby byla v řízení méně aktivní a do spisu nahlédla až po skončení vyšetřování. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou výroku krajského soudu o propadnutí věcí, který odvolací soud zrušil. Ústavní soud není povolán rušit to, co již bylo zrušeno, nebo změněno. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá. 12. Předně, v návaznosti na první námitku stěžovatele Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat skutkové závěry trestních soudů, ledaže jde o mimořádné případy extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Zjištění skutkového stavu je primárně úkolem soudu prvního stupně, přičemž jeho pochybení může za stanovených podmínek zhojit soud odvolací či dovolací (srov. znění § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu). Ústavní soud není čtvrtou instancí, natož instancí, která by měla krom excesů přehodnocovat skutkové závěry trestních soudů. 13. Popsaný extrémní nesoulad ale Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal. Obecné soudy se naopak touto námitkou stěžovatele velmi podrobně zabývaly. Krajský soud své závěry o vyloučení možnosti jiné kvalifikace spáchaného skutku založil na celé řadě skutkových zjištění (přehledné shrnutí viz bod 42 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Z provedeného dokazování mimo jiné vyplynulo, že stěžovatel poškozené opakovaně vyhrožoval a dožadoval se její pozornosti (bod 17 napadeného rozsudku odvolacího soudu), poškozená proto měla ze stěžovatele oprávněný strach a o partnerský vztah tak podle obecných soudů nešlo (bod 44 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, strana 25 napadeného rozsudku krajského soudu). Své závěry krajský soud dostatečně podložil celou řadou důkazů, včetně odborných závěrů znaleckého posudku (strana 25 napadeného rozsudku krajského soudu). V těchto závěrech tak Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. 14. Zadruhé, Ústavní soud nepřisvědčil ani další námitce stěžovatele ohledně zatížení řízení existencí tzv. opomenutého důkazu. Za opomenutý důkaz se považuje situace, kdy účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut nebo zcela opomenut (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. června 2004 či usnesení sp. zn. I. ÚS 924/24 ze dne 31. července 2024). Podle závěrů obecných soudů bylo vypracování znaleckého posudku na osobu poškozenou nadbytečné. Odvolací soud v bodě 20 napadeného rozsudku podrobně popisuje jednotlivé důvody této nadbytečnosti. Je proto zcela zřejmé, že tato námitka stěžovatele je zjevně neopodstatněná. 15. Zatřetí se Ústavní soud zabýval i námitkou stěžovatele ohledně výše uloženého trestu odnětí svobody. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2996/15 ze dne 9. srpna 2016), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií stanovených trestním zákoníkem, k čemuž však v projednávaném případě nedošlo. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nedostatečně zohlednily polehčující okolnosti případu, když uvádí zejména jeho spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, či jeho upřímnou lítost nad spáchaným trestným činem. Ani jednu z těchto okolností však obecné soudy nevyhodnotily jako prokázanou a své opačné závěry přesvědčivě odůvodnily (body 29-33 napadeného rozsudku odvolacího soudu, strana 31 a 32 napadeného rozsudku krajského soudu). 16. Konečně stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny s odůvodněním, že krajský soud měl v průběhu řízení opakovaně vyzývat obhájkyni k omezení své procesní aktivity. Tuto námitku nicméně stěžovatel vznáší poprvé až v ústavní stížnosti, a proto je materiálně nepřípustná. Stěžovatel musí vyčerpat veškerou ústavně významnou argumentaci již v řízení před orgány, které vydaly napadená rozhodnutí. Svoji argumentační liknavost nemůže dohánět až v řízení před Ústavním soudem (např. nález sp. zn. III. ÚS 2387/24 ze dne 29. ledna 2025, bod 36 a tam uvedená judikatura). 17. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu