II.ÚS 2482/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2482/24 ze dne 15. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Kručaye, zastoupeného Mgr. Janem Hrudkou, advokátem, sídlem náměstí Starosty Pavla 5, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2024 č. j. 33 Cdo 3476/2023-208, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Terezy Schejbalové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 18. 8. 2022 č. j. 224 C 166/202-124 Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku ve výši 260 000 Kč s 8,25 % úroky z prodlení od 5. 12. 2020 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 140 281,40 Kč. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 5. 2023 č. j. 22 Co 4/2023-164 rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V předmětné věci vyšly obecné soudy ze zjištění, že stěžovatel a vedlejší účastnice uzavřeli dne 19. 6. 2018 "Smlouvu o rezervaci koupě"(dále též jen "rezervační smlouva"), jíž se stěžovatel zavázal pro vedlejší účastnici rezervovat do 24. 8. 2018 nemovité věci. Strany se zavázaly uzavřít v rezervační lhůtě kupní smlouvu, jíž stěžovatel převede vedlejší účastnici k předmětným nemovitým věcem vlastnické právo a vedlejší účastnice mu zaplatí kupní cenu ve výši 3 000 000 Kč. Vedlejší účastnice uhradila stěžovateli rezervační zálohu 260 000 Kč, která se v případě uskutečnění koupě započte na kupní cenu. V článku IV. odst. 4.3 si strany ujednaly, že stěžovatel je oprávněn odstoupit od smlouvy, jestliže vedlejší účastnice neuzavře v rezervační lhůtě kupní smlouvu. V takovém případě má nárok na smluvní pokutu za porušení povinnosti vedlejší účastnice, která se stala důvodem vzniku práva na odstoupení od smlouvy, a to ve výši rezervační zálohy. Inzerce, na jejímž základě vedlejší účastnice projevila o nemovité věci zájem, obsahovala informaci o inženýrských sítích, jejichž součástí je studna nacházející se na jednom z pozemků ve vlastnictví stěžovatele. Skutečnost, že vodovod je napojen na studnu, která však je na pozemku jiného vlastníka, a že rozvod vody je veden i přes parcely ve vlastnictví třetích osob, stěžovatel zamlčel. Kupní smlouvu účastníci neuzavřeli a stěžovatel dne 27. 8. 2018 odstoupil od rezervační smlouvy. Vedlejší účastnice se dopisem ze dne 4. 9. 2018 dovolala neplatnosti rezervační smlouvy. 4. Po právní stránce krajský soud uzavřel, že "Smlouva o rezervaci koupě" ze dne 19. 6. 2018 je právní jednání, jehož neplatnost vedlejší účastnice dne 4. 9. 2018 oprávněně namítla (§ 583, § 586 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský zákoník"). Přijetím plnění z této smlouvy - rezervační zálohy - získal stěžovatel bezdůvodně majetkový prospěch (§ 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku). Při znalosti skutečného umístění studny jako zdroje vody pro stavbu, která byla předmětem rezervace (rozhodující okolnost), by vedlejší účastnice smlouvu se stěžovatelem neuzavřela. Vedlejší účastnice vycházela z inzerce a ze sdělení stěžovatele, že součástí inženýrských sítí je studna, což nepochybně muselo vzbudit její důvodné očekávání, že nabude vlastnické právo i k ní. Stěžovatel ji neupozornil na to, že studna, na kterou je napojen vodovod, není na některém z pozemků, které byly předmětem rezervace, nýbrž na pozemku jiného vlastníka, a že rozvod vody je veden i přes parcely ve vlastnictví třetích osob. 5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dále dovodil, že námitky uplatněné stěžovatelem v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr o neplatnosti smlouvy podle § 583 občanského zákoníku. Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vyšel odvolací soud. Nejvyšší soud je totiž vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud se v předmětném řízení nezabýval tím, jakou právní normou se právní osud "studny" a její využití řídí. Krajský soud se měl zabývat právní otázkou pojmu "studna", neboť posouzení právní existence "studny", jejího umístění v prostoru apod. bylo pro posouzení sporu zásadní. Krajský soud při právním hodnocení věci měl na zjištěný skutkový stav aplikovat zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Používá-li krajský soud pojem "studna", hodnotí právní vztahy se studnou spojené. Nemůže proto opomenout, že "studna" je vodním dílem podle uvedeného vodního zákona a její právní poměry, využití apod., se řídí právě tímto zvláštním zákonem o vodách. Stěžovatel poukazuje na § 55 odst. 1 vodního zákona, podle kterého "studna" je legální definicí "vodního díla" podle písmena j) tohoto ustanovení. 7. Stěžovatel dále poukazuje na to, že vodní zákon obsahuje samostatnou úpravu užívání podzemních a povrchových vod, jakož i vodních děl (kterým je i studna), nakládání s vodami, obecné nakládání s povrchovými či podzemními vodami atd. Tento zákon samostatně upravuje i otázku vlastnického práva k vodám (§ 3 zákona), užívání povrchových vod (§ 6 zákona). Krajský soud se tedy podle stěžovatele dopustil závažného porušení své povinnosti, když opomenul na zjištěný skutkový stav aplikovat příslušná ustanovení vodního zákona. Tím se krajský soud dopustil zjevné libovůle při svém rozhodování, neboť nerozhodoval na základě právní normy, která na zjištěný skutkový stav dopadá. Proto je napadený rozsudek krajského soudu nezákonný a protiústavní, porušuje základní práva stěžovatele a jeho legitimní očekávání. Podle stěžovatele, použily-li by a aplikovaly-li by soudy, zejména krajský soud, na věc i ustanovení vodního zákona, byl by vydán rozsudek ve prospěch stěžovatele. 8. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se odmítl jeho dovoláním zabývat a rozhodnout o něm s odůvodněním, že dovolání není přípustné. Stěžovatel je přesvědčen, že ve svém dovolání Nejvyššímu soudu řádně předložil otázku hmotného práva nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že jeho dovolání se skládá z podání ze dne 15. 8. 2023 a následně z podání ze dne 16. 8. 2023, přičemž z obsahu těchto podání je nutno učinit závěr, že jeho dovolání je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem bez meritorního věcného projednání dovolání je porušením základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1