II.ÚS 2490/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2490/25 ze dne 30. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., t. č. ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2025 č. j. 3 Tdo 335/2025-817, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. ledna 2025 č. j. 2 To 100/2024-748 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2024 č. j. 2 T 10/2023-686, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel (vedle spoluobviněného F. D.) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a), g) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a dále přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, kterých se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 16. 3. 2022 na chodníku na ulici X společně s dalšími osobami fyzicky napadli poškozené D. K., L. M. a B. M., které byli pravděpodobně baseballovými pálkami nebo jiným tyčovitým předmětem podobným baseballové pálce, údery rukou a kopali je, čímž D. K. způsobili lehké zranění, L. M. nejvýše středně těžké zranění a B. M. lehké a povrchní zranění, avšak vzhledem k použitému útočnému nástroji a vedeným úderům mohlo dojít ke způsobení až život ohrožujícího zranění. Popsaného skutku se stěžovatel dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2012 č. j. 91 T 211/2011-172, v právní moci dne 27. 3. 2012, odsouzen za pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a § 145 odst. 1 trestního zákoníku a za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. 3. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen podle § 145 odst. 2 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy. 4. Odvolání stěžovatele (a spoluobviněného F. D.) Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora specifikovaným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. 5. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutek popsaný v tzv. skutkové větě nenaplňuje zejména subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu. K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle něj nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo ublížení na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl směřoval k vlastnímu ublížení na zdraví. Je přesvědčen, že aby mohl být daným činem uznán vinným, muselo by být spolehlivě zjištěno, že měl v úmyslu způsobit některému z poškozených těžkou újmu na zdraví, což však ze skutkové věty ani z učiněných skutkových zjištění nevyplývá. Ve skutkové větě je podle něj útok popsán pouze obecně a bez bližších podrobností, aniž by byla přítomna zmínka o tom, jaká byla u něho subjektivní stránka uvedeného zvlášť závažného zločinu, a to ať již ve vztahu ke skutečně způsobeným zraněním, nebo ve vztahu k tomu, jaká zranění měl v úmyslu způsobit. Z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, z čeho soudy dovodily volní složku zavinění, tedy, že chtěl zranění odpovídající těžkému ublížení na zdraví způsobit, či zda byl s jejich vznikem srozuměn. Současně znovu upozorňuje na to, že znění skutkové věty připouští i možnost, že měl v úmyslu způsobit ta zranění, která poškození skutečně utrpěli. Tuto otázku bylo podle jeho mínění nutno posuzovat optikou pravidla in dubio pro reo, neboť varianta, že chtěl způsobit zranění, která poškozeným skutečně vznikla, je stejně možná jako varianta, že jeho jednání směřovala k těžké újmě na zdraví. Proto bylo třeba přiklonit se k variantě pro něho příznivější. 7. Dále stěžovatel opakovaně obecným soudům vytýká, že nebylo zjištěno ani to, jakým konkrétním způsobem se do konfliktu zapojil, neboť skutek je popsán ve třetí osobě množného čísla, aniž by bylo specifikováno, jakého úderu či kopu se dopustil. Uvádí, že vina každého z pachatelů musí být posuzována individuálně a nepostačuje pouhé označení, že někdo z útočníků spáchal čin naplňující znaky pokusu těžkého ublížení na zdraví. Soudy nedostatek prokázání konkrétního jednání nepřípustně nahradily principem kolektivní viny, čímž se dopustily nesprávného právního posouzení. Aby mohlo být jeho jednání posouzeno jako spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, musel by se tohoto jednání dopustit s dalšími osobami na základě předchozí společné domluvy, což ze skutkové věty nevyplývá. 8. Konečně stěžovatel opětovně namítá, že krajský soud provedl výslech poškozených v jeho nepřítomnosti, aniž by k tomu byly dány zákonné podmínky, a že neprovedl jím navrhovaný důkaz kamerovým záznamem pořízeným z kamery umístěné na provozovně svědka A. P., který monitoroval prostor, kde došlo k prvnímu jeho incidentu s poškozenými, kdy ho poškození s další neznámou osobou napadli. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. 11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky (jako v dovolání proti usnesení vrchního soudu), které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Navíc v ústavní stížnosti brojí převážně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy zásadně nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal. 12. Soudy rozhodující v nyní posuzované věci ve vztahu k naplnění subjektivní stránky pokusu těžkého ublížení na zdraví na základě učiněných skutkových zjištění shledaly, že stěžovatel jednal v úmyslu nepřímém, přičemž byla naplněna jak složka volní, tak složka vědomostní. Vycházely zejména z pořízeného kamerového záznamu a ze závěrů vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jenž rozvedl rozsah poranění poškozených, jakož i způsob, kterým k nim mohlo, resp. muselo d