II.ÚS 2496/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2496/25 ze dne 15. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Zuzanou Bělinovou, advokátkou, sídlem Masarykovo nábřeží 2018/10, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 370/2025-934 ze dne 17. června 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 56/2023-821 ze dne 17. dubna 2024, ve znění opravných usnesení č. j. 62 Co 56/2023-837 ze dne 20. května 2024 a č. j. 62 Co 56/2023-881 ze dne 26. září 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Aleny Strakové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě vedlejší účastnice, jíž se domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru, kterou jí dala stěžovatelka 4. dubna 2012 pro výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce, je neplatná. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala stěžovatelka v tom, že vedlejší účastnice se po skončení pracovní neschopnosti 13. března 2012 nedostavila bez omluvy na pracoviště, což trvalo od 14. března do 3. dubna 2012. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (prvním) rozsudkem č. j. 17 C 69/2012-73 ze dne 19. listopadu 2013 žalobu zamítl. Rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 23 Co 275/2014-105 ze dne 27. srpna 2014. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 21 Cdo 48/2015-150 ze dne 31. března 2016 oba rozsudky zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v rozsudku vysvětlil podstatu výpovědního důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Za rozhodné považoval, zda vedlejší účastnice byla ve dnech od 14. března do 15. dubna 2012 (od 16. dubna 2012 byla znovu v pracovní neschopnosti) zdravotně způsobilá vykonávat práci pro zaměstnavatele (stěžovatelku). Samotná absence omluvy podle Nejvyššího soudu nemohla naplnit výpovědní důvod. 4. V dalším řízení obvodní soud (druhým) rozsudkem č. j. 17 C 69/2012-183 ze dne 26. září 2016 žalobě vyhověl. Vycházel zejména z výpovědi MUDr. Ilony Burdové, psychiatričky a lékařky vedlejší účastnice. 5. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice (jež podala odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení) městský soud usnesením č. j. 23 Co 36/2017-216 ze dne 1. února 2017 rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil obvodnímu soudu doplnit dokazování, zejména vyslechnout praktickou lékařku MUDr. Marii Špánikovou a zvážit vypracování znaleckého posudku. 6. Obvodní soud (třetím) rozsudkem č. j. 17 C 69/2012-565 ze dne 15. září 2022 žalobu zamítl. Z provedeného dokazování soud neměl prokázáno, že by vedlejší účastnice v rozhodném období ze zdravotních důvodů nebyla práce schopná. Jelikož důkazní břemeno tížilo vedlejší účastnici, rozhodl soud v její neprospěch. 7. Napadeným rozsudkem městský soud rozhodoval o odvolání vedlejší účastnice proti třetímu rozsudku obvodního soudu. Doplnil dokazování znaleckým posudkem MUDr. Jana Boháče. Dále provedl důkaz třemi znaleckými posudky zajištěnými vedlejší účastnicí. Dva ze znalců, MUDr. Jaroslava Krutského, MBA, a MUDr. Vítězslava Lorence městský soud rovněž vyslechl. Podle městského soudu nebylo možno přihlížet k posudkům zajištěným obvodním soudem ani k třetímu posudku zajištěnému vedlejší účastnicí, neboť znalci neměli specializaci posudkového lékařství. Z posudku znalce MUDr. Boháče městský soud nevycházel, neboť posudek považoval za logicky rozporný a znalec nebyl schopen rozpory vysvětlit ani během výslechu. Na základě posudků MUDr. Krutského, MBA, a MUDr. Lorence dospěl městský soud k závěru, že vedlejší účastnice v rozhodném období ze zdravotních důvodů nemohla vykonávat práci pro stěžovatelku. Proto změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobě vyhověl a určil, že výpověď daná vedlejší účastnici je neplatná (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II) a nákladech řízení státu (výrok III). 8. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolání proti nákladovým výrokům bylo objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Ve zbylém rozsahu nebylo dovolání přípustné pro řešení otázek předložených stěžovatelkou podle § 237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud nepřisvědčil stěžovatelčiným výhradám proti předchozímu rozsudku č. j. 21 Cdo 48/2015-150, ani výhradám proti rozsudku městského soudu. 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že bylo vůči ní nespravedlivé, že soudy až po 12 letech dospěly k závěru, že vedlejší účastnice řádně oznámila a prokázala pracovní neschopnost. Městský soud podle stěžovatelky pochybil tím, že nepřihlédl ke znaleckým posudkům Národního ústavu pro duševní zdraví a MUDr. Dany Dufkové z důvodu, že znalci neměli specializaci posudkové lékařství. Městskému soudu stěžovatelka rovněž vytýká, že překročil meze volného hodnocení důkazů při hodnocení znaleckého posudku MUDr. Jana Boháče. Postup městského soudu, který v odvolacím řízení provedl důkaz třemi znaleckými posudky zajištěnými vedlejší účastnicí, byl podle stěžovatelky překvapivý a zkrátil ji na možnostech procesní obrany. Znalecké zkoumání zdravotního stavu vedlejší účastnice s odstupem 12 let považuje stěžovatelka za porušení zásady vigilantibus iura scripta sunt. 10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou. 11. Námitku, že městský soud nepřihlédl ke znaleckým posudkům Národního ústavu pro duševní zdraví a MUDr. Dany Dufkové z důvodu, že znalci neměli specializaci posudkové lékařství, ač kritérium, zda má znalec příslušnou specializaci lze podle stěžovatelky posuzovat až od účinnosti zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, která nastala až po zadání posudků obvodním soudem, a v případě znalkyně Dufkové dokonce až po dokončení posudku, stěžovatelka uplatnila poprvé v ústavní stížnosti. Ze spisu Ústavní soud ověřil, že v dovolání (založeném na č. l. 852 až 856) stěžovatelka tuto námitku neuplatnila, ač jí v tom nic nebránilo. Otázka, zda soud může či nesmí přihlížet ke znaleckému posudku zpracovanému či zadanému před účinností zákona č. 254/2019 Sb. z důvodu, že znalec neměl příslušnou specializaci, je právní otázkou procesního práva, která mohla být řešena v dovolání [obdobně srov. nález sp. zn. III. ÚS 1441/17 ze dne 19. prosince 2017 (N 234/87 SbNU 801), body 20 až 27]. 12. Za těchto okolností by bylo projednání námitky učiněné až v ústavní stížnosti porušením zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další instance soudního řízení. Takové pojetí řízení o ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako reálnou křivdu a porušení svých ústavních práv, proti tomuto postupu pak v soudním řízení brojí a Ústavní soud je tedy především v roli garanta účinné soudní ochrany subjektivních práv stěžovatele (nález sp. zn. IV. ÚS 450/23 ze dne 26. dubna 2023, bod 23). 13. Námitka, že bylo vůči stěžovatelce nespravedlivé, že městský soud s časovým odstupem 12 let dospěl k závěru, že vedlejší účastnice řádně oznámila pracovní neschopnost, postrádá ústavní relevanci. Podle rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 58/2015-150 bylo pro další řízení rozhodné, zda vedlejší účastnice byla objektivně schopna vykonávat práci ve dnech 14. března až 15. dubna 2012. Samo neoznámení překážky v práci nemohlo být naplněním výpovědního důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Proto je pro věc nerozhodné, jak soud vyložil dopis z 12. března 2012 (datovaný chybně 12. února 2012). Ani případné vyhovění ústavní stížnosti z tohoto důvodu by nemohlo stěžovatelce přinést odlišný výsledek v navazujícím řízení. 14. Dovolací námitku porušení dvojinstančnosti považoval Nejvyšší soud za námitku jiné vady řízení podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu. Podle Ústavního soudu šlo ve skutečnosti o právní otázku procesního práva a Nejvyšší soud tak měl posoudit