II.ÚS 2502/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2502/23 ze dne 11. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Durišem, advokátem sídlem Pavla Švandy ze Semčic 850/7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2023, č. j. 6 Tdo 424/2023-694, výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2022, č. j. 8 To 142/2022-650, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 21. 4. 2022, č. j. 8 T 185/2016-608, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. V řízení, předcházejícím podání nyní posuzované ústavní stížnosti, byl stěžovatel napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1, 2, 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za toto jednání blíže popsané ve skutkové větě napadeného rozhodnutí byl stěžovatel podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 250 Kč (25 000 Kč). Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku nalézací soud dále stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen ve splátkách po 5 000 Kč. Naproti tomu byl stěžovatel podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Tachově ze dne 27. 10. 2016, č. j. Zt 98/2016-28. Proti odsuzující části rozsudku podal stěžovatel odvolání. Napadeným výrokem I. rozsudku krajského soudu došlo podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ke zrušení rozsudku okresního soudu a krajský soud rozhodoval ve věci v odsuzující části podle § 259 odst. 3 znovu (fakticky došlo pouze k přeformulování skutkové věty). Následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. 3. Stěžovatel namítá, že byl uznán vinným pouze na základě úředního záznamu ze dne 23. 10. 2015 podepsaného nprap. J. S. (dále jen "úřední záznam") a na základě opakovaného výslechu svědka (policisty nprap. J. S.) před soudem. Úřední záznam dokumentoval proběhlý telefonní hovor mezi nprap. S. a stěžovatelem. Soudy v napadených rozhodnutích konstatovaly, že úřední záznam lze s ohledem na charakter trestné činnosti použít jako důkaz. Dovodily, že se jedná o listinný důkaz a není pochyb o tom, že co je v úředním záznamu uvedeno, je pravda. Stěžovatel však od počátku trestního řízení uvádí, že s nprap. S. nehovořil, a proto nemůže být úřední záznam pravdivý. Současně ani nprap. S. si ve svých výpovědích před soudem na obsah úředního záznamu nepamatoval a pouze vypověděl, že pokud některé skutečnosti uvedl v úředním záznamu, pak budou pravdivé. Tuto skutečnost hodnotí stěžovatel jako přinejmenším nedostačující, úřední záznam neměl být vůbec jako důkaz proveden a soudy z něj neměly vycházet. 4. Nadto stěžovatel uvádí, že přestože je úřední záznam jediným a hlavním usvědčujícím důkazem o vině stěžovatele, stěžovatel při jeho pořizování nebyl v rozporu s § 13 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, poučen o svých právech a povinnostech. Úřední záznam měl být vyhodnocen jako procesně nepoužitelný, a to právě proto, že osoba, se kterou nprap. S. hovořil, nebyla o svých právech nijak poučena, nebyla nijak ověřena její totožnost (a pouhé představení se jménem stěžovatele je nedostatečné), úřední záznam není stěžovatelem podepsán a nejsou uvedeny časové údaje, kdy telefonní hovor proběhl a jak dlouho trval. Nprap. S. se tedy zachoval krajně neprofesionálně a toto jeho profesní selhání rozhodně nelze klást k tíži stěžovatele. Stěžovatel rovněž tvrdí, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy. S neprovedením navrhovaných důkazů se přitom soudy vypořádaly velmi stroze, a to aniž by reagovaly na argumenty stěžovatele, proč právě takové důkazy k provedení navrhuje. 5. Stěžovatel má za to, že postupem soudů došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv, v důsledku čehož byl pravomocně odsouzen na základě telefonátu s policejním orgánem, resp. na základě úředního záznamu, který byl o tomto hovoru sepsán. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. 6. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy jsou účastníkům řízení známy, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy České republiky, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí. 9. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Toto specifické ústavní právo je proto porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn., nerespektuje-li soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno, je-li rozhodnutí, poměřováno výhradně podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) či usnesení ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2288/19]. 10. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatňuje námitky v zásadě výhradně jen proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Povýtce je však nutno uvést, že jakkoliv se stěžovatel věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení základního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), představuje jím použitá argumentace ve skutečnosti jen polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Celý obsah ústavní stížnosti totiž není ničím jiným, nežli opakováním výsledků předchozího řízení a dříve uplatněných námitek, avšak bez jakékoliv skutečné ústavněprávní argumentace. 11. V trestním řízení rovněž platí zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo. Při respektování těchto zásad musí být v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73), nebo nález ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký