II.ÚS 2502/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2502/25 ze dne 15. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Alexandry Anny Bennett, Martina Thoburn Jana Talacko a Roweny Kirsten Eve Talacko, všech zastoupených Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2025 č. j. 20 Cdo 1931/2024-1067, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2024 č. j. 17 Co 90/2024-971, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. prosince 2023 č. j. 48 EXE 38/2022-851 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2023 č. j. 17 Co 191/2023-767, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Davida Talacko a Paula Anthonyho Talacko, obou zastoupených JUDr. Alenou Bányaiovou, Csc., advokátkou, sídlem Lazarská 13/8, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. 2. V nynější věci jde o uznání cizích soudních rozhodnutí českými soudy. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že strýc stěžovatelů - právní předchůdce vedlejších účastníků - dříve uzavřel se svými sourozenci - právními předchůdci stěžovatelů - dohodu, podle které měl usilovat o restituci majetku zkonfiskovaného jejich rodině československým státem po roce 1948. Poté si měla rodina podle dohody majetek rozdělit. Strýc stěžovatelů si však majetek po jeho navrácení ponechal. Stěžovatelé se poté části majetku domáhali u australských soudů. Příkazem Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 20. 12. 2018, rozhodnutím Vrchního soudu v Austrálii ze dne 12. 5. 2021 a příkazem Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 9. 8. 2021 bylo rozhodnuto, že vedlejší účastníci mají stěžovatelům zaplatit celkem cca 12,5 milionů AUD s příslušenstvím. K vymožení těchto povinností posléze stěžovatelé zahájili v České republice exekuční řízení. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 2. 2023 č. j. 48 EXE 38/2022-577 při rozhodování o nařízení exekuce uvedená australská rozhodnutí k návrhu stěžovatelů uznal. K odvolání vedlejších účastníků ovšem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se návrh zamítá. Mezitím obvodní soud rozhodoval o dalším návrhu stěžovatelů na uznání australských rozhodnutí, tentokrát napadeným usnesením návrh zamítl a exekuci zastavil. Městský soud poté k odvolání stěžovatelů toto rozhodnutí potvrdil v záhlaví uvedeným usnesením. Městský soud shledal, že australská rozhodnutí představují rozhodnutí pro zmeškání, ovšem tato konečná rozhodnutí nebyla vedlejším účastníkům doručena. Doručeno bylo jen předvolání, to však neobsahovalo poučení, že konečné rozhodnutí doručeno nebude a že vedlejším účastníkům přesto svědčí právo podat opravný prostředek proti konečnému rozhodnutí, jehož lhůta se počítá od jeho vydání. Za této situace, tedy při nedoručení konečného rozhodnutí a nedostatečném poučení, australské řízení neposkytlo vedlejším účastníkům minimální procesní standard. 4. Proti oběma napadeným rozhodnutím městského soudu podali stěžovatelé dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením věci spojil ke společnému řízení a obě dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustnými. Městský soud podle Nejvyššího soudu věc vyřešil v souladu s usnesením ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. 20 Cdo 4725/2017 a ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. 20 Cdo 1852/2020. Nedoručení rozsudku pro zmeškání podle těchto rozhodnutí automaticky nevede k závěru, že rozsudek nelze uznat pro nedostatky v původním řízení ve smyslu § 64 písm. c) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Rozhodující je procesněprávní úprava cizího státu, zejména zda připouští proti rozsudku pro zmeškání opravný prostředek. Je-li tomu tak, nedostatek poučení o nedoručení rozsudku pro zmeškání a o odvolání proti němu brání tomu, aby se účastník mohl řádně účastnit řízení. Takové rozhodnutí pak nelze pro nedostatky v původním řízení uznat. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé tvrdí, že závěry obecných soudů o rozsahu poučení vedlejších účastníků v původním řízení a výkladu australského práva jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu. Vedlejší účastníci byli doručeným předvoláním v roce 2014 poučeni, že k účasti v řízení musí tento svůj záměr oznámit, jinak mohou získat rozsudek v jejich neprospěch bez dalšího vyrozumění. Vedlejší účastníci tedy o řízení a následcích své pasivity věděli, ale nijak nevyužili možnosti se řízení zúčastnit. To uznal i městský soud. Druhý vedlejší účastník dokonce má australské právní vzdělání a působil tam jako advokátní koncipient. Vedlejší účastníci věděli také o vydání příkazu z prosince 2018 - z e-mailu doručeného jejich právním zástupcům právním zástupcem jejich matky, která se řízení rovněž účastnila krátce po vydání konečného rozhodnutí. Stěžovatelé znovu informovali vedlejší účastníky e-mailem o vydání rozhodnutí také posléze. Nelze nadto tvrdit, že vedlejší účastníci měli právo na opravný prostředek. Vedlejší účastníci by museli podat jednak žádost o povolení možnosti účastnit se řízení, a jednak o povolení podat opravný prostředek. Na vyřízení ani jedné z uvedených žádosti není podle australského práva právní nárok. 6. Dále stěžovatelé brojí proti závěru, že v původním řízení nebyly dodrženy ani minimální standardy pro zacházení s účastníky. Argumenty obecných soudů jsou nedostatečné. Nedoručení konečného rozhodnutí bylo důsledkem vědomě zvolené procesní taktiky vedlejších účastníků: ti se svých práv vědomě vzdali. Této záměrné procesní taktice by neměla být poskytnuta ochrana. Obecné soudy zde bezdůvodně upřednostňují zájmy vedlejších účastníků na úkor oprávněných zájmů stěžovatelů. Argumentaci stěžovatelů podporuje v přiloženém stanovisku doc. Valdhans z katedry mezinárodního a evropského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Podle něj je třeba odnětí možnosti řádně se účastnit řízení jako překážku uznání cizího rozhodnutí hodnotit komplexně. Pouhá odlišnost právních řádů neopodstatní neuznání cizího rozhodnutí. Doc. Valdhans považuje napadená rozhodnutí za projev zjevného vybočení ze standardu aplikace předpisů mezinárodního práva soukromého. 7. Konečně stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud argumentoval nepřiléhavou judikaturou. Nejvyšší soud odkázal především na usnesení sp. zn. 20 Cdo 1852/2020 o neuznání rozsudku pro zmeškání vydaného soudem státu Arizona. Spojené státy americké a Austrálie však mají odlišnou právní kulturu. Tyto případy nelze bez dalšího vzájemně srovnávat, tehdy šlo o specifickou skutkovou situaci. V odkazované věci se také protistrana původnímu řízení nevyhýbala jako ve věci nynější. Protože Nejvyšší soud bez dalšího vyšel z dřívějších rozhodnutí, plně se nevypořádal s dovolací argumentací stěžovatelů, zejména k neuznání nynějších cizích rozhodnutí ve světle výhrady veřejného pořádku a zda lze námitku překážky uznání odmítnout s odkazem na rozpor s dobrými mravy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami a je včasná a přípustná. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeny advokátem. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. V nynější věci jde o výklad předpisů mezinárodního práva soukromého a procesního, tedy nadále o výklad tzv. podústavního práva, který náleží právě obecným soudům. Také v této problematice je Ústavní soud oprávněn zasáhnout teprve v případech svévole, výkladových excesů či jiných kvalifikovaných vad [srov. kupříkladu bod 17 nálezu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2455/09 (N 119/65 SbNU 565) či nález ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 1095/18 (N 102/94 SbNU 243)]. 11. V nynější věci Ústavní soud neshledal žádný zmíněný ústavní deficit. Napadená rozhodnutí jsou přiměřeně odůvodněna - poskytují věcnou a logickou pol