II.ÚS 2509/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2509/24 ze dne 25. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Romana Peška, zastoupeného Mgr. Kristýnou Pavlíkovou, advokátkou, sídlem Šantova 719/2, Olomouc, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. června 2024 č. j. 11 VSOL 74/2024-72 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 4. září 2023 č. j. 44 ICm 35/2023-34, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní korporace ALFA insolvenční v. o. s., sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, insolvenční správkyně dlužníka Zemědělsko - obchodní družstvo Haná "v likvidaci", sídlem Horní Moštěnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že nesprávným postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních lidských práv a svobod, zaručených čl. 9 a 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a insolvenčního rejstříku se podává, že stěžovatel byl usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 5. 2016 č. j. 30 Cm 57/2016-24, které nabylo právní moci dne 17. 6. 2016, jmenován likvidátorem obchodní korporace Zemědělsko - obchodní družstvo Haná "v likvidaci". Ve věci uvedeného subjektu (dále jen "dlužník") krajský soud vyhláškou ze dne 7. 2. 2022 č. j KSOL 16 INS 2085/2022-A-2 oznámil zahájení insolvenčního řízení. Usnesením krajského soudu ze dne 17. 3. 2022 č. j. KSOL 16 INS 2085/2022-A-6 byl zjištěn úpadek dlužníka, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenční správkyní byla ustanovena vedlejší účastnice. 3. Vyrozuměním o uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jí postavené na roveň ze dne 31. 8. 2022 stěžovatel uplatnil do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 27 859,51 Kč, jež měla představovat náhradu nutných výdajů a odměnu likvidátora jmenovaného soudem za součinnost poskytnutou insolvenční správkyni. Usnesením ze dne 5. 12. 2022 č. j. KSOL 16 INS 2085/2022-B-10 krajský soud stěžovateli podle § 203a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, uložil, aby podal do 30 dnů žalobu. 4. Následně krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby soud určil, že jeho pohledávka za dlužníkem ve výši 27 859,51 Kč je pohledávkou za majetkovou podstatou, in eventum pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený soud dospěl k závěru, že pohledávka představující náhradu výdajů likvidátora vznikla před zahájením řízení, a tudíž nejde o pohledávku podle § 168 či 169 insolvenčního zákona, a nelze se jí zabývat. Jde-li o odměnu likvidátora, podle krajského soudu stěžovatel v souvislosti se svou činností po zahájení insolvenčního řízení nic nedoložil, když rozpis svých nákladů provedl a důkazy o nich předložil pouze ve vztahu k úkonům provedeným před zahájením insolvenčního řízení a když s odkazem na § 70 odst. 3 insolvenčního zákona svou odměnu vyčíslil z výtěžku zpeněžení podle § 6 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, (dále jen "nařízení vlády č. 351/2013 Sb."). K tomu krajský soud doplnil, že o odměně likvidátora a náhradě jeho hotových výdajů rozhoduje soud, který stěžovatele do funkce jmenoval. 5. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud konstatoval, že stěžovatel uplatnil jako pohledávku odměnu likvidátora, kterou vyčíslil z výtěžku zpeněžení majetku dlužníka, ke kterému však došlo před zahájením insolvenčního řízení, jakož i náhradu výdajů, které rovněž vznikly v souvislosti s výkonem funkce likvidátora v době před zahájením insolvenčního řízení, a tudíž nejde o pohledávky za majetkovou podstatou podle § 168 insolvenčního zákona, a nejde ani o pohledávku postavenou jí na roveň podle § 169 téhož zákona. II. Stěžovatelova argumentace 6. Stěžovatel uvádí, že eviduje pohledávku za výkon své činnosti spočívající v poskytnutí součinnosti a předání veškerého majetku insolvenční správkyni podle § 168 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že právní předpis nestanoví výši ani způsob výpočtu odměny za poskytnutí součinnosti, vypočítal si svou odměnu podle § 6 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to na základě výše jím zpeněženého majetku dlužníka. Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu pak namítá, že výkon činnosti byl mezi účastníky nesporný, že neúčtoval odměnu za úkony, které učinil v době před zahájením insolvenčního řízení, ale až poté, a že tyto spočívaly v poskytnutí součinnosti, ve vydání majetku a sdělení insolvenční správkyni. Problém stěžovatel spatřuje v již zmíněné absenci právní úpravy, přičemž má za to, že vzniklou mezeru je třeba řešit dotvářením práva, v daném případě pomocí analogie, a dovolává se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2023 č. j. KSPH 60 INS 303/2023-B-17. 7. Stěžovatel dále tvrdí, že kdyby za svou činnost neobdržel odměnu, bylo by na ni možné nahlížet jako na nucenou práci podle čl. 9 Listiny, zvláště byl-li k jejímu výkonu povolán státem. Argumentuje, že kdyby tuto práci nepřijal, nemusila by mu být již žádná přidělena, neboť soudy při přidělování likvidací nejsou tak striktně omezeny, jako je tomu u insolvencí. I když danou práci podle něho nelze považovat za otroctví či nevolnictví, resp. tato nevykazuje znaky úplného porobení člověka, útočí na autonomii vůle jednotlivce, jeho pracovní kapacitu a čas. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že v rámci svých zákonných povinností (likvidátora) podal insolvenční návrh a složil zálohu 50 000 Kč na náklady řízení (a za tímto účelem zpeněžil majetek dlužníka), poskytl součinnost insolvenční správkyni, vydal jí veškerý dlužníkův majetek a plnil řádně své povinnosti. Současně má stěžovatel za to, že obecné soudy svým výkladem porušily čl. 28 Listiny, neboť na odměnu likvidátora za vykonanou práci se nahlíží jako na příjem ze závislé činnosti. 8. K tomu stěžovatel dodává, že o odměně likvidátora bude rozhodnuto až po skončení insolvenčního řízení. Tato odměna se obecně vypočítává z likvidačního zůstatku, v daném případě však nelze očekávat žádný likvidační zůstatek, a bude možné o ni požádat až po skončení insolvenčního řízení a dokončení likvidace. Do té doby nic neobdrží a odměna za jeho činnost bude minimální, případně bude navýšena na základě úvahy soudu. Má za to, že odměnu za činnost v insolvenčním řízení je třeba řešit v jeho rámci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla tato rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavn