II.ÚS 2514/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2514/23 ze dne 13. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele L. N., zastoupeného Mgr. Janem Oswaldem, advokátem, sídlem Bílkova 132/4, Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2023 sp. zn. 9 To 42/2023, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 5. 2023 č. j. 2 T 5/2023-173 byla schválena dohoda o vině a trestu uzavřená mezi státním zástupcem a stěžovatelem o tom, že stěžovatel se dopustil pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ke zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku. Podstata skutku spočívala v tom, že v součinnosti s dalšími (odděleně stíhanými) osobami jako jednatel společnosti, která byla ve velmi špatné ekonomické situaci, uzavřel z pokynu spoluobviněného smlouvu o dílo na dostavbu rodinného domu, z které však společnost neměla nic těžit a většina ceny díla nebyla uhrazena, čímž byla zhotoviteli způsobena škoda přesahující 18 000 000 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Poškozená společnost byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Náhrada škody totiž nebyla součástí uzavřené dohody o vině a trestu. Nárok je mezi stranami považován za sporný. Z provedených důkazů vyplynulo, že dílo nebylo zcela dokončeno a přesná cena je proto podle soudu sporná. U civilních soudů bylo v době rozhodování krajského soudu ve prospěch poškozené vedeno občanskoprávní řízení proti společnosti, kterou stěžovatel ovládal. Předmětem tohoto řízení je mimo jiné spor o zaplacení ceny za stavbu uvedeného domu. Podle krajského soudu tedy nebyly splněny podmínky pro přiznání adhezního nároku. 3. Proti rozsudku krajského soudu podala poškozená společnost odvolání, z jehož podnětu vrchní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody a sám nově rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit poškozené částku ve výši 7 854 415,66 Kč. Ve zbytku odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejprve vrchní soud upozornil, že postup státního zástupce při sjednávání dohody o vině a trestu nebyl souladný se zákonem, neboť přehlížel oprávněné zájmy poškozené, která se aktivně snažila domoci náhrady škody. Takto sjednanou dohodu proto neměl krajský soud přijmout. Soudnímu rozhodnutí o náhradě škody pak nic nebránilo, neboť taková kompetence nalézacího soudu vyplývá výslovně z § 314r odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Totéž dovodil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1420/22. Krajský soud tedy měl povinnost zkoumat, zda byla škoda dostatečně prokázána. Ze spisu bylo snadno zjistitelné, v jakém stavu byl dům dostavěn. Vzal-li soud v potaz pouze dobu, kdy byl stěžovatel jednatelem spoluobviněné společnosti a obsah jím nerozporovaných faktur, lze poškozené přiznat náhradu škody ve výši 7 854 415,66 Kč. Ve zbytku jeho odpovědnost dána není. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že odvolací soud porušil jeho práva přiznáním náhrady škody poškozené společnosti, ačkoliv ji stěžovatel neuznal a v této části nedošlo k dohodě mezi stěžovatelem a státním zástupcem. Proti vzneseným nárokům stěžovatel aktivně brojil. Přesto nebylo v otázce náhrady škody provedeno dostatečné dokazování. Výše škody byla stanovena pouze na základě faktur poškozené společnosti, aniž by bylo ověřeno, zda byly předmětné práce vykonány v rozsahu a ceně na fakturách uvedených. Naopak z dokazování před krajským soudem vyplynulo, že poškozená uhradila pouze částku 3 751 051,11 Kč (zbytek hradili subdodavatelé). Část škody vznikla mimo kontrolu stěžovatele až po jeho výmazu jako jednatele z obchodního rejstříku. Odpovědnost za škodu by měla nést primárně obchodní společnost, proti které je stále vedeno trestní řízení. Podle stěžovatele nelze z pouhého popisu skutku dovozovat jeho odpovědnost za způsobenou škodu. Změna právního hodnocení provedená vrchním soudem sebrala stěžovateli možnost se proti těmto závěrům bránit. Vrchní soud navíc postupoval v rozporu se závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 1420/22, podle kterého má obžalovaný právo vyjádřit se k otázce náhrady škody i poté, co byla schválena dohoda o vině a trestu. Nebyla-li výše škody jednoznačně prokázána, nemohl podle stěžovatele soud rozhodnout o přiznání adhezního nároku. Podmínku prokázání způsobené škody je nutné splnit i tehdy, pokud se obžalovaný ke skutku dozná (v dohodě o vině a trestu). Stěžovatel sám je podle předpisů civilního práva pouze subsidiárním dlužníkem. Navíc již běží občanskoprávní spor o náhradu způsobené škody. To vrchní soud nevzal v potaz. Státní zastupitelství se v rozporu s uzavřenou dohodou připojilo k odvolání poškozené. III. Vyjádření ostatních účastníků a replika stěžovatele 5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost vrchnímu soudu a Vrchnímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. 6. Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na svém mylném názoru, že náhradu škody nelze poškozené přiznat, nebyla-li součástí dohody o vině a trestu. Zejména u majetkové trestné činnosti by bylo absurdní, aby byla neodčiněna újma, k jejímuž způsobení se obžalovaný v souladu se všemi důkazy dozná a uzavře o tom dohodu o vině a trestu. Stěžovatel mohl v odvolacím řízení naplno uplatňovat svá procesní práva, což také činil. Dále vrchní soud zopakoval klíčové důkazy, z nichž dovodil oprávněnost adhezního nároku. Vrchní soud ke svému vyjádření připojil kopii dohody o narovnání, podle níž již byla otázka způsobené škody zcela vyřešena a výrok napadeného rozhodnutí se tak stal pouze akademickým. 7. Vrchní státní zastupitelství v Praze se k výzvě nevyjádřilo. Protože bylo ve výzvě poučeno, že nevyjádří-li se, bude to podle § 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu bráno jako vzdání se postavení vedlejšího účastníka řízení, nebylo s ním již dále jednáno. 8. Vyjádření vrchního soudu zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatel zopakoval, že nárok poškozené společnosti nebyl řádně prokázán. Za důkaz posloužily pouze faktury, z nichž však nevyplývá, jaké náklady poškozená reálně vynaložila. Jde-li o následnou dohodu o narovnání, pak stěžovatel o ní nic neví, avšak je podle něj dalším důvodem, pro který by měl být napadený rozsudek zrušen. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 11. Ústavní soud neshledal v postupu vrchního soudu jakékoliv ústavně relevantní pochybení. Zejména je nutné odmítnout stěžovatelovu námitku, že by soud rozhodl v rozporu se závěry závazné judikatury Ústavního soudu, zejména nálezu ze dne 6. 12. 2022 sp. zn. III. ÚS 1420/22. Uvedený nález totiž takový postup naopak výslovně předvídá v bodě 41. Fakticky se tak spornými staly pouze otázky, zda vrchní soud mohl sám přehodnocovat skutkový stav a zda byl skutkový stav v dané trestní věci dostatečně zjištěn. Na základě prozkoumání spisu krajského soudu sp. zn. 2 T 5/2023 musel Ústavní soud na obě otázky odpovědět kladně. 12. Možnosti vrchního soudu přehodnocovat skutkový stav jsou omezeny zejména §