II.ÚS 2516/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2516/25 ze dne 20. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Hájka, zastoupeného Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. června 2025 č. j. 9 As 72/2024-36, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Karlovarského kraje, sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu a soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy, jakož i zásady presumpce neviny. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných spisů vedlejšího účastníka a správních soudů se podává, že Městský úřad Sokolov rozhodnutím ze dne 9. 2. 2023 č. j. MUSO/130236/2021/OPŽÚ/SISI-2022 uznal stěžovatele vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4. zákona o silničním provozu za překročení nejvyšší dovolené rychlosti 50 km/h v obci Habartov při řízení motorového vozidla rychlostí 57 km/h dne 5. 12. 2021. Městský úřad za to stěžovateli uložil pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Vedlejší účastník v odvolacím řízení prvostupňové rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 30. 6. 2023. 3. Žalobu stěžovatele zamítl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 12. 2023 č. j. 17 A 25/2023-61. Nejvyšší správní soud pak napadeným rozsudkem zamítl také kasační stížnost stěžovatele. Správní soudy neuvěřily obraně stěžovatele, že v místě měření rychlosti platila nejvyšší dovolená rychlost 60 km/h. Stěžovatel sice v odvolacím řízení doložil fotografii místa měření s příslušnou dopravní značkou, avšak nebylo možné ověřit, kdy byla fotografie pořízena. Nevěrohodné též bylo, že stěžovatel na vyšší dovolenou rychlost neupozornil dříve. Stěžovatelem tvrzená dopravní značka nemohla být v době spáchání přestupku v místě měření umístěna, jak potvrdily silniční správní úřad, krajská správa a údržba silnic, jakož i jeden z policistů. Správní soudy potvrdily, že o nejvyšší dovolené rychlosti nemohly být žádné důvodné pochybnosti. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel tvrdí, že byl shledán vinným z přestupku, přestože po provedeném dokazování přetrvávají pochybnosti o skutkovém stavu k nejvyšší dovolené rychlosti. Na jedné straně stojí důkazy předložené správními orgány, na straně druhé stojí jednoznačná stěžovatelem předložená fotografie dopravní značky dovolující v místě měření jízdu rychlostí 60 km/h. Jak přitom konstatoval Nejvyšší správní soud, pravost fotografie nebyla vyvrácena. Správní orgány a správní soudy tedy upřednostnily usvědčující důkazy, aniž se vypořádaly s rozpory s jinými důkazy ve prospěch stěžovatele. Podle stěžovatele jde také o systémový problém; správní orgány často ignorují jednoznačné osvobozující důkazy. Rozhodující je pro ně kvantita, nikoli kvalita. 5. V nynější věci daly orgány veřejné moci bezdůvodně přednost výpovědi policisty, který vypovídal jako svědek až jeden a půl roku od události. Z dalších důkazů se podává pouze to, že k dopravní značce nebylo vydáno opatření obecné povahy. Že se však na českých silnicích nachází dopravní značky bez opatření obecné povahy, je běžné. Fotografie přitom směřovala k prokázání, zda tam dopravní značka byla umístěna, ne zda tam umístěna být má. K tomu naopak směřovaly důkazy předložené správními orgány. Pochybnosti o tom, zda v místě značka umístěna byla, proto musí přetrvávat. Není-li na fotografii datum a čas, není podstatné, protože dopravní značení se v čase příliš nemění, nadto to není pravda; fotografie obsahuje v pravém dolním rohu tyto údaje. Argumentace správních soudů je vnitřně rozporná a nerespektuje zásadu rovnosti zbraní. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 8. Nynější ústavní stížnost směřuje k přehodnocování důkazů. Stěžovatel však nereflektuje, že věc se týká marginálního dopravního přestupku, čemuž také odpovídá výše uložené pokuty; s povinností nahradit náklady řízení má stěžovatel povinnost zaplatit v souhrnu nízké jednotky tisíců Kč. Jde tedy o věc bagatelní. V jejich přezkumu je přitom Ústavní soud obzvláště zdrženlivý, jak je patrné z jeho letité rozhodovací praxe [srov. kupříkladu nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09 (N 33/56 SbNU 373), usnesení ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1102/21 (U 11/106 SbNU 375) či usnesení ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 1237/25]. 9. Znamená to, že každá ústavní stížnost v bagatelní věci je bez dalšího zjevně neopodstatněná, nedoprovází-li takovou věc výjimečné okolnosti, které jí činí významnou z hlediska existence samotné ústavněprávní roviny. Tu totiž bagatelní věci právě pro svůj zanedbatelný význam postrádají. Výjimečné okolnosti k prolomení zanedbatelného významu věci lze dovodit z judikatury Ústavního soudu [nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139) či usnesení ze dne 20. 3. 2025 sp. zn. III. ÚS 573/25] a stěžovatel je má povinnost v řízení o ústavní stížnosti tvrdit a prokázat. 10. Ústavní soud žádné takové výjimečné okolnosti v nynější věci neshledal. Správní soudy se věcně vypořádaly s obranou stěžovatele, že v místě měření měla být povolená vyšší rychlost. Vypořádaly se také věcně s předloženou fotografií; nepovažovaly tvrzení stěžovatele za věrohodná, a to nejen na podkladě důkazů předložených správním orgánem, ale také s úvahou, že byl-li stěžovatel skutečně přesvědčen, že tehdy byla povolená vyšší rychlost, nedává smysl, že o tom neinformoval správní orgány dříve než ve správním řízení. 11. Ze správního spisu navíc Ústavní soud ověřil, že se v něm nachází stěžovatelem zaslaná fotografie, na níž je pod dopravní značkou "obec" zachycena dopravní značka dovolující v místě jízdu rychlostí 60 km/h. Na fotografii ovšem chybí v dolním pravém rohu údaj o datu a čase jejího pořízení, jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti. Žádnou takovou informaci fotografie neobsahuje. Nejde přitom jen o to ověřit, zda fotografie skutečně může zachycovat místo v čase, který je pro danou věc relevantní, ale zejména že obrana stěžovatele je tím spíše nevěrohodná, není-li schopen vyjasnit ani elementární údaj o čase pořízení fotografie, která má být stěžejním důkazem v jeho prospěch. 12. Porovnáním snímku automobilu stěžovatele ze záznamu přestupku na č. l. 4 správního spisu a fotografie doložené stěžovatelem je rovněž zřetelný rozdíl v okolí, které je v místě zachyceno: zatímco ze snímku měření je patrné, že okolní krajina, včetně střechy domu, je zasypána sněhem a vozovka je mokrá, fotografie stěžovatele zachycuje místo, kde není patrná žádná sněhová pokrývka, ani mokrá vozovka. Jde tedy o další významnou indicii, že fotografie musela vzniknout jindy. Stěžovatel okolnosti vzniku fotografie nadále nijak nekonkretizuje. Z rozhodnutí vedlejšího účastníka rovněž vyplývá, že pro správní orgány bylo při hodnocení věrohodnosti obrany stěžovatele rozhodné, že stěžovatel byl ve správním řízení zpočátku zastoupen zástupcem z okruhu osob známých z úřední činnosti, kteří fotografie zvláštního dopravního značení v přestupkových věcech falšují. 13. V porovnání s těmito zjištěními Ústavní soud považuje úvahy správních orgánů a správních soudů k (ne)věrohodnosti obrany stěžovatele za přezkoumatelné, věcné a racionální. Stěžovatel v ústavní stížnosti nereflektuje, že jeho obrana selhává na nedostatečné věrohodnosti. Zásadní "trhliny" své verze identifikované v napadeném rozsudku a předcházejících rozhodnutích relevantně nevyvrací ani náležitě nevysvětluje. To Ústavnímu soudu v daném kontextu postačí, a to tím spíše, že jde o bagatelní věc. 14. Věc do ústavní roviny neposouvá ani tvrzení stěžovatele, že se snad v nynější věci projevuje systém