II.ÚS 2520/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2520/21 ze dne 1. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Jana Hykela, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem Praha 1, Rybná 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021 č. j. 21 Cdo 664/2021-117, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020 č. j. 23 Co 221/2020-95 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2019 č. j. 21 C 25/2019-51, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva, zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 26 odst. 3 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem ze dne 2. 12. 2019 č. j. 21 C 25/2019-51 zamítnul žalobu, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 31. 10. 2018 je neplatná, a že pracovní poměr stěžovatele u žalované České pošty, s. p. (dále jen "žalovaná") nadále trvá. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 2. 9. 2020 č. j. 23 Co 221/2020-95 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1. Napadeným snesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021 č. j. 21 Cdo 664/2021-117 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr o tom, že v případě postupu zaměstnavatele ve vztahu k žalobci byl naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce a že nadbytečnost žalobce v důsledku organizační změny účinné od 1. 11. 2018 byla v příčinné souvislosti s řádně přijatou organizační změnou, když v důsledku přijaté první organizační změny (s účinností od 1. 7. 2018) vykonával žalobce z titulu vedoucího sekce Korporátního marketingu pravomoc pouze ve vztahu k odboru Postfila, (smyslem této organizační změny bylo sjednocení všech marketingových pozic do samostatné divize a došlo tedy k přesunu částí kompetencí stěžovatele do jiných odborů), a v důsledku druhé organizační změny (účinné od 1. 11. 2018), jejímž smyslem bylo dosáhnout především finančních úspor, došlo ke zrušení sekce Korporátního marketingu, tím i k odpadnutí vedení této sekce a stěžovatel se stal nadbytečným] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle této judikatury Nejvyššího soudu zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, jestliže rozhodnutí zaměstnavatele bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny. Tím byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, a to i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat, rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců a může k němu dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců, neboť zákon zaměstnavatelům umožňuje, aby regulovali nejen počet svých zaměstnanců, ale i jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. 3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovozuje z čl. 26 odst. 3 Listiny své právo být chráněn před svévolnou výpovědí z pracovního poměru a uvádí, že je přesvědčen, že jím napadená výpověď mu daná žalovanou je neplatná, a proto jeho pracovní poměr nadále trvá a stěžovatel tak má právo na náhradu mzdy za dobu, kdy mu žalovaná nepřidělovala práci. Stěžovatel dále spatřuje jako zásah do svého práva na spravedlivý proces, že dovolací soud náležitě nevysvětlil, proč nepřihlédl k doplnění dovolání, které stěžovatel soudu doručil po uplynutí zákonné lhůty, a dále tím, že k tomuto doplnění nepřihlédl. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy neprovedly některé jím navržené důkazy, a to popis popis typové pozice vedoucí odboru a výslech vedoucího oddělení a případně dalších zaměstnanců oddělení, jimiž měla být prokázána praktická totožnost pozice původně zastávané stěžovatelem a nově zřízené pozice vedoucího odboru Marketingové komunikace. Stěžovatel se na rozdíl od obecných soudů domnívá, že tyto důkazy nebyly nadbytečné, soudy se totiž měly více zaměřit na podobnost obou pracovních pozic, což bylo pro posouzení existence organizační změny a nadbytečnosti stěžovatele klíčové. Důkazy, které předložila žalovaná, jsou pak podle stěžovatele nevěrohodné, což podrobněji vysvětluje. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že Městský soud v Praze nepřipustil jako zakázanou novotu provedení důkazů nahrávkami rozhovoru svědka se stěžovatelem z 2. 7. a 30. 7. 2018, které podle stěžovatele měly prokázat totožnost pozice původně zastávané stěžovatelem a nově zřizovaná pozice vedoucího odboru Marketingové komunikace. Stěžovatel se dále odvolává na nález ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 3713/15 (N 122/81 SbNU 927), v němž Ústavní soud zásah do práva na spravedlivý proces extrémním výkladem a aplikací právních předpisů, vybočující z mezí hlavy páté Listiny, vycházející pouze z jazykového výkladu, ignorujícího smysl a účel právní normy a navíc vykazující vnitřní rozpornost. I ve stěžovatelově věci byla stěžovateli žalovanou dána výpověď pro nadbytečnost v důsledku organizačních změn, a to podle stěžovatele čistě účelově. Stěžovatel poukazuje na to, že došlo-li ke sloučení více oddělení, tak to povede k tomu, že pracovní místo stěžovatele je v takovém případě po takto provedené organizační změně (zrušení jím řízeného odboru) ve struktuře zaměstnavatele zcela nadbytečné (sekce Korporátní marketing řízená stěžovatelem tehdy řídila pouze odbor Postfila, který měl svého vedoucího). Stěžovatel uvádí, že cílem první organizační změny bylo sjednocení všech marketingových činností do jednoho útvaru. Za tím účelem se ze sekce Produktový marketing stala sekce Marketing, která měla mít na starosti veškeré záležitosti marketingu. Avšak vedle ní stále zůstala existovat sekce Korporátní marketing vedená stěžovatelem, avšak bez jakékoliv pracovní náplně. Existence dvou sekcí zabývajících se marketingem tedy neodpovídala deklarovanému záměru a bylo zřejmé, že jedna bude muset být při nejbližší příležitosti zrušena, přičemž bylo zřejmé, že to bude ta, která nemá žádnou pracovní náplň. Vedoucí místo zastávané stěžovatelem tedy mělo být ihned zrušeno již v prvním kroku, neboť bylo očividně zcela nadbytečné. Podle názoru stěžovatele by se schválením postupu žalované jednalo o jednoznačný návod zaměstnavatelům, jak se zbavovat nepohodlných zaměstnanců - v prvním kroku odebrat veškeré kompetence a zároveň zřídit a obsadit nově podobné místo a za pár měsíců původní místo bez náplně práce zrušit. 4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaný