II.ÚS 2522/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2522/25 ze dne 15. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Spolku akcionářů ČEZ, a. s., sídlem Trávníky 997/75, Brno, zastoupeného JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1257/2024-281 ze dne 21. května 2025 a proti výroku I v rozsahu změny rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně a výrokům II, III a IV rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 226/2023-213 ze dne 22. ledna 2024 a s ní spojeném návrhu na zrušení ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) a § 243f odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti ČEZ, a. s., sídlem Duhová 1444/2, Praha 4 - Michle, 2) obchodní společnosti Vršanská uhelná, a. s., sídlem Václava Řezáče 315, Most, a 3) obchodní společnosti INDOVERSE (CZECH) COAL INVESTMENTS LIMITED, sídlem Spartis, 1, Antoniou Building, 2nd floor, Flat/Office 201, Larnaka, Kyperská republika, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Stěžovatel ústavní stížností napadá shora označené výroky soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu na zrušení ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) a § 243f odst. 3 věty druhé občanského soudního řádu. 2. Stěžovatel je akcionářem první vedlejší účastnice. Vlastní jednu akcii. Rozhodnutí obsahující napadené výroky byla vydána v řízení o stěžovatelově žalobě, jíž se domáhal určení, že smlouva, kterou uzavřely první vedlejší účastnice jako prodávající, druhá vedlejší účastnice jako prodávající a třetí vedlejší účastnice jako ručitel, je neplatná. Smlouva byla součástí transakce, jíž došlo k převodu elektrárny Počerady na druhou vedlejší účastnici. První vedlejší účastnice nejprve založila obchodní společnost Elektrárna Počerady, a. s., následně vložila elektrárnu jakožto část podniku (závodu) do základního kapitálu nově vzniklé obchodní společnosti. Smlouvou, jež byla předmětem řízení před soudy, první vedlejší účastnice převedla všechny akcie obchodní společnosti Elektrárna Počerady, a. s., na druhou vedlejší účastnici. 3. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 75 Cm 42/2020-167 ze dne 21. června 2023 žalobu zamítl (výrok I), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výroky II až IV) a o nákladech řízení státu (výrok V). Podle městského soudu neměl stěžovatel naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť k plnění ze smlouvy již došlo. Posouzení neplatnosti převodní smlouvy je tak pouze předběžnou otázkou pro určení vlastnictví Elektrárny Počerady, a. s. Dále stěžovatel neprokázal, že rozhodnutí vedlejší účastnice prodat akcie společnosti Elektrárna Počerady, a. s., bylo způsobilé významně zasáhnout do jeho právních a majetkových poměrů jakožto akcionáře držícího jedinou akcii v nominální hodnotě 100 Kč. Při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky městský soud vyšel z tarifní hodnoty 35 tisíc Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění před 1. lednem 2025. 4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem obsahujícím napadené výroky potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku I o věci samé a ve výroku V o nákladech řízení státu a ve výrocích II až IV ho změnil jen co do částek, které má stěžovatel vedlejším účastníkům uhradit (vše výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II až IV). Vrchní soud se ohledně rozhodnutí ve věci samé ztotožnil s rozhodnutím městského soudu. Rozhodnutí o nákladech řízení měl za nesprávné, neboť měla být použita jako tarifní hodnota částka 2 miliardy Kč. Tu stěžovatel v žalobě označil za hodnotu předmětu koupě a vedlejší účastnice učinily nesporným, že šlo minimálně o tuto hodnotu. Proto první vedlejší účastnici za řízení před městským soudem přiznal 7 153 762 Kč (místo původních 20 328 Kč), druhé vedlejší účastnici 6 336 479,60 Kč (místo původních 17 182 Kč) a třetí vedlejší účastnici 3 270 581,60 Kč (místo původních 15 609 Kč). Z tarifní hodnoty 2 miliardy Kč vyšel vrchní soud i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení. 5. Proti napadeným výrokům rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 1060/24 odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatel souběžně podal dovolání proti rozhodnutí ve věci samé. 6. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení, tak že stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady dovolacího řízení první vedlejší účastnici 1 021 966 Kč (výrok II), druhé 817 463,90 Kč (výrok III) a třetí také 817 463,90 Kč (výrok IV). Dovolání proti rozhodnutí ve věci samé bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť nebyl dán žádný z důvodů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti rozhodnutí o nákladech řízení, bylo odmítnuto jako objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud neodůvodnil rozhodnutí o nákladech řízení, pouze odkázal na § 243f odst. 3 větu třetí občanského soudního řádu. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nesprávným určením tarifní hodnoty bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Kritizuje rovněž postup vrchního soudu, který usnesením č. j. 14 Cmo 226/2023-201 upozornil účastníky, že zvažuje použití tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a odkázal přitom na nález sp. zn. I. ÚS 1750/23 ze dne 7. listopadu 2023, avšak v rozsudku odkazoval na nález sp. zn. I. ÚS 3281/22 ze dne 8. března 2023. Stěžovatel tak sice ve vyjádření k usnesení předložil argumenty, proč není odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 1750/23 přiléhavý, avšak neměl možnost polemizovat se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3281/22. Vrchní soud navíc náležitě nereagoval na stěžovatelovu argumentaci. Soudům stěžovatel vytýká, že částky, které má na nákladech řízení hradit vedlejším účastnicím jsou pro něj likvidační, což považuje za zásah do práva vlastnit majetek. Konečně Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že mu v důsledku použití § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu odepřel přístup k soudu a neposoudil dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení, ač byly přiznány ve zjevně excesivní výši, a že rozhodnutí o nákladech řízení o dovolání neodůvodnil. 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem a ústavní stížnost je přípustná. 9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Posoudil nejprve rozhodnutí ve věci samé, následně rozhodnutí vrchního soudu o nákladech řízení a postup, který vedl k jeho vydání, a konečně pak stěžovatelovy výhrady proti usnesení Nejvyššího soudu založené na tvrzeních o rozporu právní úpravy s ústavním pořádkem. 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil žádné argumenty proti rozhodnutí ve věci samé, ač napadl usnesení Nejvyššího soudu jako celek. Přesněji řečeno, stěžovatel uvedl, že usnesení napadá v rozsahu výroků I, II, III a IV. Jiné výroky však napadené usnesení nemá. Právní názor, že stěžovatel neměl naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je podporován dvěma argumenty, které oba z ústavního hlediska obstojí. Obstojí tedy i závěr, že stěžovatel ve věci neuspěl a má povinnost nahradit náklady řízení úspěšných vedlejších účastnic. 11. Klíčovou námitkou stěžovatele je, že vrchní soud vyšel z nesprávné tarifní hodnoty při rozhodování o nákladech řízení. Této výhradě však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Ústavní soud předesílá, že přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech nákladů zdrženlivě [nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. dubna 2019 (N 65/93 SbNU 301), bod 19]. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu může být jen zjevná svévole nebo jiný závažný zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Takovou vadu však v napadeném usnesení Ústavní soud neidentifikoval. 12. Řízení se vedlo o žalobě na určení neplatnosti smlouvy o převodu akcií. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že kupní cena byla sjednána na 2 miliardy Kč. Stěžovatel v tom spatřoval ochuzení první vedlejší účastnice, jíž je akcionářem, neboť elektrárna Počerady měla podle něj vyšší hodnotu (bod 48 žaloby, č. l. 6). Druhá a třetí vedlejší účastnice ve vyúčtování nákladů řízení po rozhodnutí městského soudu uvedly, že výši kupní ceny nezpochybňují a že znalec určil hodnotu elektrárny vložené jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti Elektrárna Počerady, a. s., na 7 509 652 000 Kč. Proto by podle nich měla být za tarifní hodnotu považována částka nejméně 2 miliardy Kč (č.