II.ÚS 2525/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2525/25 ze dne 29. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky DDK Bohemia s.r.o., sídlem Petrov 448, Petrov, zastoupené Mgr. Michalem Staňkem, advokátem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2025, č. j. 4 As 63/2025- 40, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí, jako vedlejšího účastníka řízení, ve spojení s návrhem na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení Nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správními soudy 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatelky na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s právem vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a právem podnikat podle čl. 26 Listiny. Akcesoricky navrhuje zrušit nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok (dále též "CHKO"). 2. Ministerstvo životního prostředí (vedlejší účastník) rozhodnutím ze dne 27. 5. 2024, č. j. MZP/2024/620/2383, nevyhovělo námitkám stěžovatelky proti zařazení pozemků v k. ú. Lednice na Moravě do Chráněné krajinné oblasti Soutok. Ministr životního prostředí rozhodnutím ze dne 5. 9. 2024, č. j. MZP/2024/290/1327, rozklad stěžovatelky zamítl. 3. Ani Městský soud v Praze stěžovatelce nevyhověl a rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 11 A 104/2024-74, její žalobu zamítl. Shrnul, že předmětem sporu je otázka, zda má, či nemá být vyhlášena CHKO Soutok. Přitom poukázal na to, že neprovádí kompletní rozbor celé problematiky z pohledu environmentálního, ekonomického či společensko-kulturního, neboť správní soudy nemají být arbitrem toho, zda je ochrana přírody cestou zřizování chráněné krajinné oblasti a zajištěním určité míry přirozeného vývoje v nich z odborného hlediska žádoucí a jediná správná, a to ani obecně, ani specificky na daném území. Námitky stěžovatelky až na výjimky kopírovaly námitky rozkladové, proto je městský soud v míře obecnosti rovněž vypořádal. Neshledal však žádné pochybení vedlejšího účastníka ani jiné nezákonné dotčení veřejných subjektivních práv stěžovatelky. 4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Neshledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu, námitky stěžovatelky směřují spíše k nesouhlasu s věcným hodnocením právních otázek. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce chybějícího předmětu ochrany na intenzivně obhospodařované půdě ve vlastnictví stěžovatelky a zásahu do jejího vlastnického práva. Nepřistoupením ke smluvní ochraně podle § 45c odst. 5 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny vedlejší účastník nepochybil. Oběma otázkami se Nejvyšší správní soud zabýval již ve své předchozí judikatuře a neshledal nyní důvod se od ní odchýlit. Upozornil, že pozemky stěžovatelky jsou trvalými travními porosty, nikoliv ornou půdou. Pro vydání nařízení vlády existuje odpovídající zákonné zmocnění, námitka porušení čl. 11 odst. 4 Listiny je proto nedůvodná. Jakkoliv s sebou vyhlášení chráněné krajinné oblasti nese jistá omezení, podstatné je, že omezení subjektivních veřejných práv zákon předvídá. Stěžovatelka jednak konkrétně netvrdila, ale navíc ani nedoložila, že tato omezení jsou natolik závažná, aby bylo třeba přehodnotit rozsah stanovené ochrany. Smysl a účel úpravy byl stěžovatelce dostatečně osvětlen již správními orgány, přičemž Nejvyšší správní soud se s jejich závěry ztotožnil. Porušení čl. 4, čl. 11, potažmo čl. 26 Listiny, proto tento soud neshledal. II. Argumentace v ústavní stížnosti 5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (v rozsahu zamítavého výroku), akcesoricky navrhuje zrušení samotného nařízení vlády. 6. Vláda si počínala nedbale a nikoliv v souladu se zásadou proporcionality, kterou si žádá zákon, resp. § 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Proces přijetí návrhu byl direktivní a nezohledňoval připomínky dotčených osob. Napadené nařízení je nejen v rozporu se zásadou proporcionality, racionality a nezbytnosti přijetí právních předpisů, ale je také v přímém rozporu se zákonem, resp. se zákonem o ochraně přírody a krajiny. Vláda vydáním napadeného nařízení vybočila ze stanovených mantinelů a mezí vyslovených v § 45c odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť jednala v přímém rozporu s jiným nařízením v podobě Národního seznamu, které sama vydala. Porušila čl. 78 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť překročila meze svého ústavního zmocnění k vydání nařízení vlády k provádění zákona tím, že nedodržela zákonem stanovené podmínky pro vyhlášení CHKO. Vzhledem k tomu, že zde neexistovaly jakékoli skutečnosti, které by odůvodňovaly vyhlášení CHKO a ani Důvodová zpráva neobsahuje vysvětlení nezbytnosti zvoleného řešení, dopustila se vláda svévole a libovůle. K porušení zásady proporcionality došlo i tím, že rozsah ochrany území byl dosud dostatečný a v případě potřeby jej bylo možno rozšířit buď vyhlášením maloplošných chráněných území, nebo zajištěním smluvní ochrany dle § 39 zákona o ochraně přírody a krajiny s vlastníky dotčených pozemků, což se nestalo. Kvůli napadenému nařízení dojde k neopodstatněnému zvýšení intenzity zásahu do Listinou zaručeného práva na vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny oproti dosavadnímu stavu. Ministerstvo navíc při přípravě záměru na vyhlášení CHKO Soutok rezignovalo na řádné čí jakékoli posouzení jeho dopadů na podnikatelské subjekty činné na území. Napadené nařízení disproporcionálně a bezúčelně zasahuje do výkonu práva podnikat, který sice může být v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny omezen, avšak toto omezení musí být nadále v mezích čl. 4 odst. 4 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či v jemu předcházejícím řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Nejvyšší správní soud, který rozhodoval ještě před přijetím nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/25 ze dne 22. října 2025, se s námitkami stěžovatelky vypořádal ústavně konformním způsobem. Námitky specifické pro případ stěžovatelky byly rovněž vypořádány ústavně souladně. Ústavní soud neshledal důvod do jeho posouzení jakkoliv zasahovat. 11. Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívala v nesouhlasu s vyhlášením chráněné krajinné oblasti. Ústavní soud se souladem nařízení s ústavním pořádkem, jakož i zákonem o ochraně přírody a krajiny, zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/25 ze dne 22. října 2025. Uzavřel, že nařízení vlády bylo přijato k tomu Ústavou zmocněným orgánem, v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (čl. 76 odst. 1 a čl. 78 Ústavy). Bylo vydáno oprávněných subjektem, nijak nezasahuje do záležitostí vyhrazených zákonu a je z něj zřejmá vůle zákonodárce k podrobnější úpravě podzákonným předpisem. Proces schvalování a projednává