II.ÚS 2527/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2527/23 ze dne 5. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele B. E., zastoupeného JUDr. Jindřichem Jaškem, advokátem, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti postupu Městského soudu v Brně, spočívajícím v nakládání s trestním příkazem ze dne 28. června 2023 č. j. 12 T 90/2023-84 jako s pravomocným a vykonatelným rozhodnutím, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), spočívajícím v nakládání s trestním příkazem ze dne 28. června 2023 č. j. 12 T 90/2023-84 jako s pravomocným a vykonatelným rozhodnutím, byla porušena stěžovatelova ústavní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dále navrhl, aby Ústavní soud zakázal městskému soudu v tomto zásahu pokračovat. 2. Z ústavní stížnosti a spisu městského soudu sp. zn. 12 T 90/2023 vyplývá, že v dané trestní věci bylo stěžovateli dne 30. 5. 2023 sděleno podezření z toho, že spáchal přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že od prvního poškozeného převzal částky 13 000 Eur a 11 000 Eur, aby mu zprostředkoval koupi a dovoz dvou nákladních automobilů. Tyto částky však nebyly předány majiteli vozidel a zčásti se jimi obohatil stěžovatel, čímž způsobil prvnímu poškozenému škodu ve výši 13 200 Eur. Obdobným způsobem druhému poškozenému způsobil újmu ve výši 3 995 Eur. Bezprostředně po sdělení podezření byl zahájen výslech stěžovatele jako osoby podezřelé a stěžovatel byl zároveň za přítomnosti tlumočníka do mongolského jazyka poučen o svých právech. Na listině obsahující poučení je mimo jiné uvedeno "výslovně prohlašuji, že NEPOŽADUJI písemný překlad dokumentů uvedených v ustanovení § 28 odst. 2 trestního řádu". Listinu podepsal stěžovatel, tlumočník a policista provádějící poučení. K věci samé se stěžovatel vyjádřil v podstatě tak, že k zadržení částky poškozeného došlo náhodou, chybou na straně provozovatele mongolského bankovního účtu. 3. Následující den předložil policejní orgán zprávu o výsledku zkráceného přípravného řízení Městskému státnímu zastupitelství v Brně, které dne 5. 6. 2023 podalo k městskému soudu návrh na potrestání stěžovatele. Dne 28. 6. 2023 vydal městský soud uvedený trestní příkaz, kterým stěžovatele shledal vinným ze spáchání výše popsaného jednání a uložil mu trest vyhoštění z území České republiky na dobu 3 roků. Trestní příkaz byl stěžovateli na několikátý pokus doručen policejním orgánem dne 7. 8. 2023. Dne 11. 9. 2023 si stěžovatel převzal výzvu městského soudu k vycestování z České republiky. Dne 12. 9. 2023 podal stěžovatel proti trestnímu příkazu odpor, ve kterém namítal, že trestní příkaz mu nebyl řádně doručen, neboť nebyl přeložen do mongolského jazyka. Na to městský soud reagoval dne 15. 9. 2023 přípisem, ve kterém vyjádřil názor, že lhůta pro podání odporu již uplynula. Navíc poukázal na skutečnost, že stěžovatel se svého práva na překlad trestního příkazu vzdal. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že jeho prohlášení o vzdání se práva na překlad učiněné při výslechu dne 30. 5. 2023 nebylo učiněno vědomě a při znalosti všech následků. Přes přítomnost tlumočníka nebyl stěžovateli vysvětlen obsah celého protokolu. Přitom byl opakovaně ubezpečován, že se bude moci hájit proti vzneseným obviněním. Pro stěžovatele tak bylo překvapivé a nesrozumitelné, když mu byl spolu s návrhem na potrestání doručen rovněž trestní příkaz. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neovládá český jazyk, znamenalo by pro něj vzdání se práva na překlad nelogický postup bránící jeho účinné obhajobě. Vzhledem k nedostatečnému překladu se stěžovatel nevzdal svého práva účinně se všemi právními následky. V dané věci nebyly ani splněny požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2010/64/EU (dále jen "směrnice"). Nebyl-li trestní příkaz přeložený nebo přetlumočený, nemohl nabýt právní moci. Bez ohledu na údajné vzdání se práva na překlad, měl být trestní příkaz přeložen vzhledem k zranitelnému postavení česky nehovořícího stěžovatele. Navíc při výslechu konaném dne 30. 5. 2023 nebyl přítomen obhájce, ač šlo o případ nutné obhajoby. Zranitelné postavení stěžovatele (a jeho původ z kulturně velmi odlišné země) soud nereflektoval. Měl se přitom řídit závěry ustálené judikatury (nálezy sp. zn. III. ÚS 3464/17 a II. ÚS 498/21). 5. Dále stěžovatel namítá, že mu byl nezákonně uložen trest vyhoštění. Soud v první řadě nezjišťoval, zda v dané věci nejsou naplněny podmínky zakazující stěžovatelovo vyhoštění (konkrétně zájem na spojování rodin). Stěžovatel má na území České republiky trvalý pobyt již od roku 2006 a žije zde s manželkou a čtyřmi dětmi (některé mají občanství České republiky, některé trvalý pobyt na jejím území). Tyto skutečnosti představují zákonnou překážku uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Výkonem trestu by bylo stěžovateli znemožněno pečovat o své nezletilé děti, které se vzhledem ke svým studijním povinnostem nemohou z České republiky vystěhovat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž došlo k postupu, který napadá ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. K přípustnosti ústavní stížnosti je nutné uvést, že klíčová námitka, kterou stěžovatel vznáší, se týká jeho možnosti řádného uplatnění opravných prostředků v trestním řízení. V této části je tedy ústavní stížnost přípustná. Teprve po meritorním posouzení této námitky bude možné posoudit, zda i k ostatním námitkám bude moci Ústavní soud přihlížet. 7. Usnesením ze dne 8. 11. 2023 č. j. II. ÚS 2527/23-21 Ústavní soud rozhodl, že se městskému soudu zakazuje výkon trestu vyhoštění uložený uvedeným trestním příkazem, a to až do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. 8. Usnesením ze dne 7. 5. 2024 č. j. II. ÚS 2527/23-37 Ústavní soud zamítl návrh na odklad vykonatelnosti uvedeného trestního příkazu, neboť pro něj nebyly splněny zákonné podmínky. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Stěžovatelovým námitkám o porušení jeho procesních práv Ústavní soud přisvědčit nemohl. Ztotožnil se naopak s názorem městského soudu, že stěžovatel nevyužil svého práva podat proti trestnímu příkazu odpor, aniž by mu v tom nějaká relevantní skutečnost bránila. Vzdání se práva na překlad trestního příkazu stvrdil svým podpisem nejen stěžovatel, nýbrž i přítomný tlumočník. Přisvědčit nelze tomu, že by daný projev vůle měl být jakkoliv neurčitý. Nejenže formulace na dané listině jednoznačně odkazuje na § 28 odst. 2 trestního řádu, který konkrétně vyjmenovává jasně ohraničený soubor listin, ale i na samotném poučení je tento seznam zřetelně zkopírován (viz č. l. 77 spisu městského soudu). Není tedy zřejmé, z jakého důvodu by mohl stěžovatel spoléhat na to, že obdrží trestní příkaz přeložený. 11. Navíc daná skutečnost nikterak neomezovala stěžovatelovu možnost podat proti trestnímu příkazu odpor. To je podstatná skutková a právní odlišnost od nálezů, jimiž Ústavní soud zasahoval do trestních řízení vedených proti cizincům, ve kterých vznikly pochybnosti, zda se vědomě vzdali práva podat odpor [srov. např. nález ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 3464/17 (N 38/93 SbNU 41) nebo nález ze dne 10. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 498/21 (N 91/106 SbNU 18)]. Stěžovatel však měl toto právo plně zachováno a rozhodl se jej (byť možná jen v důsledku lhostejnosti) nevyužít. Osmidenní lhůtu pro podání odporu nemůže Ústavní soud hodnotit jako nedostatečnou ani u cizinců, a to zvláště, je-li jim trestní příkaz doručen policejním orgánem, což naznačuje jeho důležitost. Stěžovatel navíc není cizincem, který by se na území České republiky vyskytoval jakkoliv náhodně, nýbrž zde podle vlastních slov trvale žije od roku 2006 a podniká. Lze tedy předpokládat jeho dostatečnou orientaci v obstarávání si vlastních záležit