II.ÚS 2534/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2534/21 ze dne 1. 12. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené JUDr. Ivou Repa Kremplovou, advokátkou se sídlem Okružní 433/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3635/2020-289 ze dne 24. 6. 2021, výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 48/2019-251 ze dne 27. 5. 2020, výroku I. rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 33 C 16/2015-193 ze dne 14. 5. 2018 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 33 C 16/2015-142 ze dne 11. 10. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Statutárního města Brna jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatelka utrpěla těžká zranění, když na ni při návštěvě fotbalového utkání spadla větev stromu stojícího na pozemku Statutárního města Brna (žalovaného v původním řízení). Stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení částky 237 368 Kč, a to z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 8 768 Kč, náhrady za bolest ve výši 120 600 Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 108 000 Kč. V průběhu řízení stěžovatelka změnila žalobu tak, že požadovaný nárok rozšířila nejdříve na částku 10 000 000 Kč a poté na částku 1 647 584 Kč sestávající z náhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění ve výši 650 000 Kč a náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 997 584 Kč. 2. Městský soud v Brně usnesením č. j. 33 C 16/2015-142 ze dne 11. 10. 2017 změnu žaloby nepřipustil, neboť dospěl k závěru, že skutková tvrzení stěžovatelky jsou i po jejich doplnění neúplná, na jejich základě nelze ve věci rozhodnout a nemohou být podkladem pro rozšíření žaloby. 3. Ve věci samé pak Městský soud v Brně rozhodl rozsudkem č. j. 33 C 16/2015-193 ze dne 14. 5. 2018 tak, že výrokem I. žalobu zamítl v části týkající se náhrady za ztrátu na výdělku a výrokem II. mezitímně určil, že stěžovatelčin nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění a náhradu bolestného je co do právního základu dán. Ústavní stížností napadený zamítavý výrok I. městský soud odůvodnil tak, že skutková tvrzení stěžovatelky ve vztahu k požadované náhradě za ztrátu na výdělku jsou zcela nedostačující, a stěžovatelka tedy neunesla břemeno tvrzení. 4. Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 44 Co 48/2019-251 ze dne 27. 5. 2020 potvrdil rozhodnutí městského soudu, přičemž výrokem I. potvrdil zamítavý výrok městského soudu o náhradě za ztrátu na výdělku. Ztotožnil se s městským soudem v tom, že stěžovatelka ani přes opakované poučení dostatečně nedoplnila, jakým způsobem došla k požadované částce náhrady za ztrátu na výdělku, a nesplnila tedy povinnost tvrzení. Odvolací námitku stěžovatelky směřující proti nepřipuštění změny žaloby krajský soud shledal nedůvodnou, protože podle něj nebyly splněny podmínky pro přezkum dotčeného usnesení městského soudu, proti němuž není odvolání přípustné. Stěžovatelce přitom nic nebránilo uplatnit další nároky proti žalovanému samostatně, řádně skutkově vymezit nárok na náhradu za ztrátu na výdělku a učinit adekvátní důkazní návrhy k jeho prokázání. 5. Dovolání stěžovatelky proti výroku I. rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 3635/2020-289 ze dne 24. 6. 2021 odmítl. Dovodil, že za rozhodnou částku pro posouzení přípustnosti dovolání je třeba považovat výši peněžitého plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným výrokem. V projednávané věci šlo v napadeném výroku o částku 8 768 Kč, která nepřevyšuje minimální zákonný limit 50 000 Kč stanovený pro přípustnost dovolání a zároveň nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky je dle zákona nepřípustné. II. Argumentace účastníků 6. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že změna žaloby měla být připuštěna. O jejím nepřipuštění může soud podle § 95 odst. 2 občanského soudního řádu rozhodnout pouze z důvodu, že by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro rozhodování o změněném návrhu. Místo toho městský soud svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelčina skutková tvrzení jsou nedostatečná. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí, ale i kdyby byl správný, měl soud změnu žaloby připustit a předmětný nárok posléze zamítnout pro neunesení důkazního břemene. Krajský soud pak podle stěžovatelky pochybil tím, že usnesení městského soudu o nepřipuštění změny žaloby nepřezkoumal. Stěžovatelka dále brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, který podle ní nesprávně posoudil přípustnost dovolání. Vycházel totiž z toho, že stěžovatelka napadla výrok vztahující se k částce 8 768 Kč, ale pominul, že materiálně se výrok týkal částky 1 410 216 Kč, o kterou nemohla stěžovatelka kvůli namítanému pochybení nižších soudů rozšířit svou žalobu. 8. Městský soud v Brně ve svém vyjádření navrhl, aby byla stěžovatelčina ústavní stížnost odmítnuta, případně zamítnuta. Převážně přitom zopakoval argumenty (o nedostatečně doplněných a doložených tvrzeních stěžovatelky), které uvedl již ve svých napadených rozhodnutích. 9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že setrvává na svém rozhodnutí o objektivní nepřípustnosti stěžovatelčina dovolání, a v podrobnostech odkázal na své napadené usnesení, které považuje za souladné i se stanoviskem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16. Nejvyšší soud dále upozornil na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí, kterým se řízení o všech nárocích stěžovatelky končí. Proti nepřipuštění žaloby by se stěžovatelka měla bránit teprve v rámci opravných prostředků vůči takovému konečnému rozhodnutí. Nejvyšší soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost nebo zamítnuta. 10. Vedlejší účastník řízení - Statutární město Brno - se ve svém rozsáhlém vyjádření ztotožnil se závěry napadených rozhodnutí a zevrubně rozebral, proč podle něj soudy postupovaly v souladu s právními předpisy a nedopustily se žádného pochybení, kterým by zasáhly do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Vedlejší účastník dále poukázal na to, že po rozhodnutí odvolacího soudu již stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv a měla možnost se do dvou měsíců bránit ústavní stížností. Pokud tak neučinila, je její ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím městského soudu a krajského soudu opožděná a měla by být z tohoto důvodu odmítnuta. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu by pak ústavní stížnost měla být odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Alternativně vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost jako celek odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, neboť postrádá ústavněprávní dimenzi. 11. Krajský soud v Brně se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil. Rovněž společnost Generali Česká pojišťovna a.s. jakožto účastnice řízení před obecnými soudy se v poskytnuté lhůtě nevyjádřila, a má se tedy za to, že se svého postavení vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem vzdala. 12. Stěžovatelka se ve své replice vymezila vůči vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Brně i vedlejšího účastníka. S Nejvyšším soudem zejména nesouhlasí v tom, že by měla napadnout až rozhodnutí, kterým se řízení o všech nárocích končí. V tomto ohledu stěžovatelka argumentuje stanoviskem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 a zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Ohledně postupu městského soudu stěžovatelka především nadále namítá, že pokud městský soud vyhodnotil skutková tvrzení jako nedostatečná, měl žalobu zamítnout, nikoli z tohoto důvodu nepřipustit její změnu. Stěžovatelka dále nevidí důvod, proč by její ústavní stížnost nebyla včasná, jak tvrdí vedlejší účastník. 13. Ústavní soud se rovněž seznámil se soudním spisem Městského soudu v Brně vedeným pod sp. zn. 33 C 16/2015. III. Hodnocení Ústavního soudu 14. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. 15. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas a je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 16. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti ostatním napadeným rozhodnutím je třeba zohlednit i výsledek dovolacího řízení. Bylo-li totiž dovolání Nejvyšším soudem odmít