II.ÚS 2536/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2536/24 ze dne 27. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Michajlovičem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 128, Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 25. června 2024 č. j. 60 Co 127/2024-121 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 2. února 2024 č. j. 11 C 86/2023-77, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a K. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. 2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zrušení vyživovací povinnosti k vedlejšímu účastníkovi od data, kdy úspěšně dokončil studium na střední škole, nejpozději však od 1. 9. 2021 (výrok I), a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšími účastníkovi náklady řízení ve výši 12 390,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II). 3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok I), a že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 031,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II). 4. Krajský soud shledal, že v posuzované věci vedlejší účastník dokončil středoškolské studium ve školním roce 2020/2021 a byl pro akademický rok 2021/2022 přijat na Vysokém učení technické v Brně (dále jen "VUT") do studijního oboru informační bezpečnost, jejž však úspěšně nedokončil, jelikož se mu nepodařilo získat dostatečný počet kreditů pro postup do dalšího ročníku. V následujícím akademickém roce 2022/2023 studoval vedlejší účastník na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně (dále jen "UTB"), obor procesní inženýrství, avšak od akademického roku 2023/2024 se vrátil opětovně k původně studovanému oboru na VUT, kdy aktuálně řádně dokončil 1. ročník studia tím, že absolvoval všechny zápočty a zkoušky, bylo mu započteno celkem 48 kreditů a dalších 15 kreditů mu bylo uznáno. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu lze dospět k závěru, že se vedlejší účastník od skončení středoškolského studia až doposud soustavně připravuje na budoucí povolání studiem na vysoké škole, a že vedlejšího účastníka nelze zařadit do kategorie "věčného studenta". Krajský soud neodhlédl od skutečnosti, že vysokoškolské studium je zpravidla mnohem náročnější oproti dřívějšímu studiu, obzvláště pokud jde o studium technických oborů. Rovněž systém vysokoškolského studia včetně sběru potřebných kreditů je odlišný oproti dřívějšímu vzdělávání, na který se musí student přizpůsobit. Krajský soud se nadto domnívá, že "mladý člověk má právo šlápnout takříkajíc vedle", aniž by byl "sankcionován" tím, že mu bude automaticky odňata vyživovací povinnost, když se mu něco nepodaří, podstatné je, zdali jsou zde znaky cílevědomosti a soustavnosti, což u vedlejšího účastníka naplněno je. Vedlejší účastník nestřídal zcela nahodilé obory, nýbrž za tři roky vysokoškolského studia vystřídal pouze dva obory, kdy oba jsou technického zaměření, tedy předpokládají vysokou šanci na dobré uplatnění na trhu práce. Je tak správný závěr okresního soudu, že nárok na výživné nezanikl. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že u studia vedlejšího účastníka není naplněn znak soustavnosti a cílevědomosti studia, který je nezbytný k tomu, aby bylo možno po stěžovateli spravedlivě požadovat plnění vyživovací povinnosti. Obecné soudy se tedy napadenými rozhodnutími odchýlily od konstantní judikatury Ústavního soudu, na kterou odkazuje. Stěžovatel se dále domnívá, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces v důsledku toho, že uvedené soudy rozhodly zcela nepředvídatelně a narušily legitimní očekávání a právní jistotu i v otázce náhrady nákladů řízení. Stěžovatel vedl řízení o zániku své vyživovací povinnosti vůči své dceři K. M. - z rozsudku krajského soudu ze dne 18. 12. 2019 č. j. 58 Co 308/2019-52 nabyl legitimní očekávání, že nebude v aktuální věci zavázán k náhradě nákladů řízení protistraně. Jeho očekávání se ovšem ukázala jako lichá, neboť mu byla stanovena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a které by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. 10. Napadené rozsudky obecných soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o návrhu na zrušení vyživovací povinnosti, přičemž svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily. Ústavní soud se zcela ztotožňuje se závěry obecných soudů, že v případě stěžovatele se nejedná o tzv. věčného studenta, pročež na posuzovanou věc nelze aplikovat judikaturu Ústavního soudu, podle které jestliže studium nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14). Tomu totiž v posuzované věci nedochází. 11. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včet