II.ÚS 2556/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2556/23 ze dne 8. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou, sídlem Myslíkova 2020/4, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 28 Co 111/2023-259, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. 1. 2023, č. j. 22 C 14/2022-219, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, a T. M., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní soud se v nyní posuzovaném případě zabýval otázkou náhrady nákladů řízení o správě movitých věcí náležejících do společného jmění manželů, jež má povahu iudicii duplicis. 2. Jak se podává z ústavní stížnosti, přiložených listin a vyžádaného spisu, Okresní soud Praha - západ (dále jen "okresní soud") rozhodl stěžovaným rozsudkem o oprávnění T. M. (dále jen "žalobce" či "vedlejší účastník") spravovat čtyři záznamní knihy obsahující zápisy žalobce a žalované stěžovatelky o jejich třech nezletilých dětech tak, že žalobce má právo mít je v dispozici a provádět do nich zápisy od 1. 1. do 31. 6. každého kalendářního roku a současně má povinnost řádně je v uvedeném období opatrovat (výrok I.). Dále rozhodl, že od 1. 7. do 31. 12. každého kalendářního roku bude záznamní knihy za stejných podmínek spravovat stěžovatelka (výrok II.). Okresní soud stanovil žalobci rovněž povinnost předávat stěžovatelce záznamní knihy vždy 1. 7. příslušného kalendářního roku v místě svého aktuálního bydliště (výrok III.), za současného stanovení povinnosti stěžovatelky předávat žalobci záznamní knihy vždy 1. 1. příslušného kalendářního roku v místě svého aktuálního bydliště (výrok IV.) a povinnosti předat žalobci záznamní knihy do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, ledaže tento rozsudek nabude právní moci od 1. 7. do 31. 12. příslušného kalendářního roku (výrok V.). 3. Okresní soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.) s tím, že vychází z aktuální judikatury Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 404/22; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na https://nalus.usoud.cz) pro rozhodování soudu v případech podle § 153 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř"), neboť v takových případech (tzv. iudicium duplex) má být pravidlem postup podle § 142 odst. 2 o. s. ř., a tedy rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud zdůraznil, že od tohoto pravidla se lze odchýlit, existují-li v daném případě zvláštní okolnosti, např. prokáže-li soud zneužití práva nebo obstrukční či šikanózní postup některého z účastníků. Takové okolnosti však okresní soud neshledal. 4. K odvolání žalobce směřujícímu toliko proti nákladovému výroku VI. rozsudku okresního soudu ve věci rozhodoval krajský soud, který stěžovaným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce stanovil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19 787 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce (výrok I.). Krajský soud současně rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1 270,50 Kč. 5. Krajský soud zdůraznil, že žalobce jako v řízení plně úspěšný účastník má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Uvedl, že i při povaze řízení iudicium duplex je třeba vycházet ze zásady úspěchu ve věci. Krajský soud zpochybnil použití shora citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 404/22, neboť jej Ústavní soud nepřijal postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu, přičemž přihlédl k předchozí nálezové judikatuře (nález ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11) zdůrazňující i v řízeních iudicium duplex právě zásadu úspěchu ve věci. 6. Krajský soud dále uvedl, že eventuální použití § 142 odst. 2 o. s. ř. vylučují rovněž zvláštní okolnosti nyní posuzovaného případu (srov. usnesení krajského soudu, bod 9): "Žalovaná totiž sporovala, že jsou záznamní knihy součástí společného jmění manželů účastníků, i to, že je má v držení, což se obojí ukázalo jako neúčelná obrana, a žalobce i v těchto skutkových otázkách (jejichž řešení si vyžádalo dokazování) uspěl." Krajský soud závěrem vyloučil uplatnění moderačního práva při rozhodování o nákladech řízení podle § 150 o. s. ř. 7. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí, přičemž se dovolává porušení základních práv a ústavních principů zaručených čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajskému soudu vyčítá, že se při rozhodování o nákladech řízení odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu a danou věc posoudil jako spor. Zdůrazňuje, že se v řízení nebránila účelově. Svoji procesní pozici označuje za konstantní, neboť opakovaně uváděla, že záznamní knihy (deníčky) nedrží, což potvrdil i následný vývoj událostí (stěžovatelka zmiňuje, že deníčky našla dne 5. 8. 2023 v žalobcově bytě, který patří do doposud nevypořádaného společného jmění manželů). V tomto ohledu rovněž uvádí, že pro ni bylo složité prokázat, že záznamní knihy nedrží. Stěžovatelka též vysvětluje, proč se proti rozsudku okresního soudu, s nímž se neztotožňuje, neodvolala (upřesňuje, že zohlednila zájem dětí). 8. Krajský soud ve vyžádaném vyjádření odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl.ÚS-st. 59/23. Opětovně však poukázal na existenci zvláštních okolností (srov. výše), které dle jeho názoru vylučují preferovaný postup podle § 142 odst. 2 o. s. ř. 9. Okresní soud se na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil. 10. Vedlejší účastník řízení zdůraznil, že stěžovatelčiny námitky týkající se merita věci jsou nepřípustné, neboť jím podané odvolání směřovalo pouze proti nákladovému výroku. Rozhodnutí krajského soudu přitom označil za ústavně souladné. Vedlejší účastník závěrem zpochybnil přípustnost i věrohodnost námitky poukazující na nález deníčků. 11. Stěžovatelka v replice jen stručně uvedla, proč se proti rozsudku okresního soudu neodvolala. Celou věc prý totiž považovala za frašku nehodnou projednání před soudy. 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (proti stěžovanému usnesení krajského soudu není dovolání přípustné). 13. Ústavní soud dále s ohledem na předestřené stížnostní námitky uvádí, že nyní posuzovaný případ se týká toliko rozhodnutí o nákladech řízení (v řízení o správu movitých věcí náležejících do společného jmění manželů). Směřuje-li tedy část stěžovatelčiny argumentace (byť ve velmi obecných rysech) rovněž proti rozhodnutí ve věci samé, nelze se jí zabývat, neboť výroky I. až V. rozsudku okresního soudu, týkající se samotného režimu správy deníčků a z toho plynoucích práv a povinností stěžovatelky a žalobce, účastníci nenapadli odvoláním. Tyto výroky nabyly právní moci samostatně již 11. 3. 2023, z čehož vyplývá, že námitky týkající se věci samé jsou opožděné. 14. Podstatou ústavní stížnosti je proto toliko nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím krajského soudu o nákladech řízení podle § 142 o. s. ř. v řízeních majících povahu iudicii duplicis (zde konkrétně řízení o správě věcí patřících do společného jmění manželů). 15. Ústavní soud v prvé řadě připomíná obecná východiska ústavního přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši, z nichž v nyní posuzovaném případě vycházel. 16. Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož nákladový spor dosahuje intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod pouze výjimečně. Ústavní soud je proto v případech ústavních stížností týkajících se nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není podle zákonné úpravy přípustné ani dovolání [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], takže nedává logický smysl, aby nedostatek sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem nahrazoval Ústavní soud. Ústavní soud tedy ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pou