II.ÚS 2563/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2563/24 ze dne 25. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ireny Benešové, zastoupené Mgr. Lucií Petránkovou, LL.M., advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. července 2024 č. j. 1 As 114/2024-50 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. května 2024 č. j. 63 A 3/2024-59, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Městského úřadu Sezimovo Ústí, sídlem Dr. E. Beneše 21/6, Sezimovo Ústí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka spočívajícím v nezahájení řízení o odstranění stavby - tenisového hřiště na sousedním pozemku, postaveného v 80. letech minulého století. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") žalobu původně zamítl rozsudkem ze dne 15. 3. 2024 č. j. 63 A 3/2024-22 s tím, že tehdejší stavebníci disponovali zákonným titulem pro realizaci stavby tenisového hřiště - sdělením Městského národního výboru v Sezimově Ústí ze dne 20. 4. 1988 č. j. výst. 6/88-výst., o absenci námitek proti provedení terénní úpravy za účelem realizace rekreačního hřiště na tenis a odbíjenou, které bylo řádně doručeno žadatelům. Způsob povolení odpovídá tehdejší právní úpravě. Stavba tedy byla povolena a je užívána v souladu se svým účelem. Zákonnost sdělení však správní soudy nejsou oprávněny přezkoumat s ohledem na zákonnou výluku přezkumu rozhodnutí s právními účinky před 1. 1. 1992, kterou tím spíše nelze obcházet v řízení o zásahové žalobě. 3. Nejvyšší správní soud poté rozsudkem ze dne 18. 4. 2024 č. j. 1 As 67/2024-38 uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro nepřezkoumatelnost spočívající v chybějícím vypořádání námitky stěžovatelky o nicotnosti povolovacího aktu městského národního výboru. Teprve poté se krajský soud může zabývat otázkou zneužití práva u zásahové žaloby proti nezahájení řízení o odstranění stavby podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021 č. j. 6 As 108/2019-39 ("rozsudek ŽAVES"). 4. Nato krajský soud napadeným rozsudkem žalobu znovu zamítl s tím, že uvedený akt není nicotný. Krajský soud zdůraznil, že vada nicotnosti je skutečně závažný nedostatek, který z aktu činí něco, co by za správní rozhodnutí nemělo být v žádném případě považováno. To je patrné i z praktických příkladů zmiňovaných komentářovou i jinou odbornou literaturou. Z tehdejší spisové dokumentace je zřejmé, že se žádost týká stavby tenisového hřiště na určitém místě. Není proto vadou nicotnosti, schází-li tam situační plánek či bližší identifikace záměru. Žádost i souhlas stavebního úřadu tvoří jeden celek, což ostatně stěžovatelka sama uvádí. Nemůže být vadou nicotnosti ani to, zda byla stavba povolena až po její realizaci; ostatně i tehdejší právní úprava umožňovala dodatečná povolení. Konečně krajský soud označil žalobu stěžovatelky za projev zneužití práva ve smyslu rozsudku ŽAVES, protože dlouhodobě pokojně akceptovala stav, jehož nápravy se nyní po několika desítkách let domáhá. 5. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl následnou kasační stížnost stěžovatelky. Souhlasil se závěry krajského soudu opřené o judikaturu Nejvyššího správního soudu, že vytýkané vady povolovacího aktu by mohly představovat toliko vady "běžné" nezákonnosti, nikoli takové povahy a intenzity, že ze správního aktu činí něco, co by za správní akt nemohlo být považováno. Krajský soud se těmito aspekty podrobně zabýval navzdory chybné proklamaci, že k případné nicotnosti by nebylo možné přihlédnout, protože povolovací akt vznikl v době, kdy nicotnost zákon neupravoval. Zneužití práva krajský soud nezkoumal jen ve smyslu plynutí času, ale zohlednil též, že stěžovatelka o vadách aktu mohla vědět a že šlo o dlouhotrvající pokojný stav. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka tvrdí, že v posledních letech je tenisové hřiště v blízkosti jejího pozemku užíváno značně neohleduplně. Toto hřiště vzniklo za podivných okolností; vzniklo nejpozději v roce 1984 a v roce 1988 bylo ohlášeno jako "budoucí stavba". Protože poté nebylo dlouho užíváno, stěžovatelka "křivdu neřešila", aby usmířila sousedské vztahy. Správní soudy se podle stěžovatelky nezabývaly tím, že hřiště bylo provedeno v rozporu s ohlášením. Nejvyšší správní soud chybně nepředložil věc rozšířenému senátu, přestože se odchýlil od právního názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 14. 10. 2021 č. j. 4 As 90/2021-51, podle kterého je stavební povolení vydané na dobu určitou nicotné, je-li tato doba vymezena neurčitě; analogicky by v nynější věci mělo platit, že chybějící údaje o rozměrech a poloze hřiště jsou vadami nicotnosti. Stejně tak se Nejvyšší správní soud v nynější věci odchýlil od rozsudku ze dne 9. 5. 2022 č. j. 4 As 384/2021-29, podle kterého nešlo o zneužití práva u žaloby proti 30 let existující nepovolené kůlně, která žalobci začala vadit až po zhoršení sousedských vztahů. Rovněž v nynější věci stěžovatelka začala proti stavbě brojit až po jejím užívání obtěžujícím způsobem. 7. Dále stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 624/02 (N 96/30 SbNU 399), podle kterého je třeba ve smyslu povinnosti ukládat daně a poplatky jen na základě zákona považovat za nicotný takový platební výměr, který postrádá vymezení období, za které se daň vyměřuje. V ohlášení v nynější věci je nedatovaná žádost, ve spisu chybí doručenka a podací razítko a jedinými údaji jsou rozměry cvičné zdi, výška zarovnání terénu a vzdálenost od pozemku rodiny stěžovatelky. Chybí parcelní číslo a situační náčrt. Jde o jakési "blanketní stavební povolení". Je přitom rozhodné, že jde o akt ad rem, tedy na věci ulpívá, a existuje a uplatňuje se nezávisle na dalších vlastnicích věci a tehdejším žadateli a úředníkovi. Musí proto být srozumitelný pro kohokoli. 8. Dalším důvodem nicotnosti povolovacího aktu je podle stěžovatelky skutečnost, že ohlášení má legalizovat protiprávní stav vzniklý v tzv. době nesvobody. K tomu stěžovatelka odkazuje na bod 20 nálezu ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 519/08 (N 157/50 SbNU 399). Lze totiž bezpečně prokázat, že hřiště vzniklo před ohlášením, přestože v žádosti se nepravdivě hovoří o jeho budoucím vzniku. Byl tedy legalizován protiprávní stav a povolení nebylo možné plnit. Stěžovatelka konečně namítá, že v její věci nemůže jít o zneužití práva. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se v rozsudku ŽAVES, v němž formuloval tuto podmínku přípustnosti žaloby, odchýlil od nálezu ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 635/18 (N 94/89 SbNU 387). Zneužití práva musí být prokazatelné. Nepovolená stavba je protiprávní stav, který nemůže být promlčen. Je paradoxní, že domáhala-li by se stěžovatelka ochrany u civilních soudů, k "promlčení" by nedošlo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 11. Stěžovatelka tvrdí, že se správní soudy nevypořádaly s vlastní judikaturou o nicotnosti