II.ÚS 2577/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2577/24 ze dne 26. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2024 č. j. 30 Cdo 864/2023-339, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 15 Co 336/2022-327 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. července 2022 č. j. 26 C 67/2016-311, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem, Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se jako právní nástupkyně původního žalobce V. K. (dále jen "původní žalobce") domáhala obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 26 C 67/2016, ve kterém se původní žalobce domáhal po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky ve výši 3 865 330 Kč s příslušenstvím. Předmětem této žaloby byla náhrada škody za nezákonně vedené trestní stíhání a s ním spojenou ušlou mzdu v celkové výši 2 802 714 Kč, kterou původní žalobce pobíral u dosavadního zaměstnavatele X. Původní žalobce dále nárokoval ušlý zisk ze ztráty výhod z bankovního fondu Penzijního pojištění u X, v celkové výši 396 151 Kč, jakož i ušlý zisk z kapitálového fondu životního pojištění ve výši 238 000 Kč a ztrátu výhod z penzijního připojištění u Penzijního fondu X, ve výši 210 240 Kč. Uvedená žaloba byla zamítnuta rozsudkem obvodního soudu ze dne 30. 10. 2018 č. j. 26 C 67/2016-232, jenž byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 2. 2020 č. j. 15 Co 442/2019-281, který nabyl právní moci dne 25. 4. 2020. Důvod pro obnovu řízení stěžovatelka spatřovala v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že spojují-li obecné soudy odpovědnost státu za újmu způsobenou jednotlivci v trestním řízení striktně s vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání, aniž by s ohledem na specifické okolnosti věci zohlednily negativní následky způsobené mu v přípravné fázi trestního řízení, postupují v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny příliš formalisticky a nesouladně se smyslem a účelem odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny. 3. Obvodní soud usnesením ze dne 28. 7. 2022 č. j. 26 C 67/2016-311 žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala obnovy řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 26 C 67/2016 zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II.). 4. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že účelem procesně právní úpravy žaloby na obnovu řízení je možnost nového, správného či úplnějšího zjištění skutkového stavu, která vyplynula z toho, že byly zjištěny skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, o nichž žadatel o obnovu během původního řízení nevěděl a nemohl je proto uplatnit, anebo možnost provést důkazy, které z objektivních důvodů v původním řízení nebylo možno provést. Nové skutečnosti nebo důkazy v uvedeném smyslu stěžovatelka jako důvod obnovy neuplatnila, neboť jí učiněné návrhy nesměřovaly k plnému zjištění skutkového stavu, který by nebyl v původním řízení zjištěn úplně nebo správně, ale domáhala se nového, či jiného právního posouzení věci. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21, jímž stěžovatelka argumentovala, nelze uplatnit jako "nové rozhodnutí", které nemohla stěžovatelka, resp. její předchůdce, uplatnit v původním řízení [§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], neboť toto rozhodnutí bylo vydáno v jiné věci, netýká se tedy posouzení nároků uplatněných žalobou v této věci mezi jejími účastníky. Obvodní soud nepochybil ani ve své další úvaze, předestřené jako obiter dictum, že právní posouzení věci ve světle zmíněného nálezu Ústavního soudu by nebylo způsobilé vyvolat pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí ve věci, když rozhodnutí X, rozvázat pracovní poměr s původním žalobcem bylo výsledkem interní kontroly a s činností orgánů činných v trestním řízení, jimž byla věc předána až následně, nesouviselo. 5. Usnesení městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelkou předložené otázky nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť městský soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Nejvyšší soud poukázal na to, že žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesně právních vad, neboť k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není pozdější změna judikatury sama o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení. Městský soud se tedy v posuzované věci při řešení uvedené otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud ani na podkladě podaného dovolání neshledal důvod k její změně. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení, v němž se její právní předchůdce domáhal náhrady škody v důsledku trestního stíhání jeho osoby, které skončilo dne 11. 6. 2013 zproštěním obžaloby. Stěžovatelka uvádí, že důvodem podání žaloby na obnovu řízení byly nové skutečnosti a nové rozhodnutí ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Novým rozhodnutím, které nemohl její právní předchůdce v původním řízení použít, je nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21. V uvedeném nálezu stěžovatelka spatřuje důvod pro obnovu řízení, neboť ve vztahu k této věci je podle jejího názoru uvedený nález novum, když Ústavní soud svoji judikaturu svým nálezem ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21 sice nezměnil, ale orgán žalované se na jeho základě začal nově chovat v intencích čl. 1 Ústavy. 7. Stěžovatelka dále uvádí, že novou je skutečnost, spočívající v tom, že vedlejší účastnice si oproti stavu v době rozhodování obvodního soudu rozsudkem ze dne 30. 10. 2018 č. j. 26 C 67/2016-232 a městského soudu rozsudkem ze dne 4. 2. 2020 č. j. 15 Co 442/2019-281 uvědomila "existenci lidské slušnosti a slitovnosti s neprávem stíhaným svým občanem, opustila, jsouc iudex in re sua, obranu, jež byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, přihlásila se k principům právního státu a začala usilovat o svoje čisté svědomí". Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud v dovolání přehlédl jí formulovanou otázku: "Nestálo by za slušnost a projev lidskosti, aby se Česká republika namísto výroku II. napadeného usnesení alespoň omluvila?" Na předmětnou věc pak z hlediska přístupu soudu analogicky dopadají závěry nálezů ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (N 183/82 SbNU 773) a ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18 (N 70/93 SbNU 345). Stěžovatelka dodává, že "posouzení nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., jakož i rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nejen v posuzované věci je otázkou lidského svědomí..." 8. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se v napadeném usnesení nezabýval otázkou testu proporcionality mezi veřejným zájmem na ochraně státních financí před právy jednotlivého občana garantovanými čl. 11 a čl. 36 Listiny či naopak, resp. do jaké míry má v těchto věcech přednost princip obecné spravedlnosti, a otázkou přímé aplikace Ústavy a čl. 11 a čl. 36 Listiny ve věcech, kde je vedlejší účastnicí Česká republika. Napadené usnesení Nejvy