II.ÚS 2584/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2584/23 ze dne 28. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Rumika restaurant s.r.o., IČO: 274 06 300, se sídlem Jateční 540/4, Praha 7, zastoupené Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou, se sídlem Dlouhá 727/39, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2022 č. j. 32 Cm 30/2021-32, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2022 č. j. 4 Cmo 59/2022-75 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2023 č. j. 23 Cdo 896/2023-93, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 29. září 2023 navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo zejména do stěžovatelce ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti, obsah napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). 3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalobkyně účastnicí rozhodčího řízení vedeného před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen "rozhodčí soud"), jehož předmětem byl mimo jiné nárok na zaplacení peněžité částky 7 940 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisk v důsledku předčasného ukončení nájemního vztahu nebytových prostor v nákupním centru pro porušení závazků vedlejší účastnice v postavení pronajímatele. Rozhodčí soud rozhodčím nálezem ze dne 26. února 2021 Rsp 9956/10 (dále jen "rozhodčí nález") stěžovatelčinu žalobu zamítl. Stěžovatelka se následně žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") domáhala postupem dle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. r. ř.") zrušení rozhodčího nálezu z důvodu údajného zkrácení jejích procesních práv pro absenci poučení rozhodčím soudem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve spojení s § 30 z. r. ř. Tuto žalobu soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl, neboť (stručně řečeno) dospěl k závěru, že ačkoli stěžovatelka v rozhodčím řízení vskutku poučena postupem dle § 118a o. s. ř. materiálně nebyla, nebylo tohoto poučení zapotřebí, jelikož musela být s ohledem na konkrétní procesní okolnosti obeznámena s dokazovanými skutečnostmi a samotným dokazováním a proto nemohla být rozhodčím nálezem objektivně překvapena. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") zamítl stěžovatelčino dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř., jelikož dospěl k závěru, že odvolací soud se při řešení stěžovatelkou v dovolání nastolené otázky, zda rozhodčí soud pochybil, pokud jí poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neposkytl, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nedošlo ani k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu, porušení zásady rovnosti stran (a tím i principů spravedlivého procesu). 4. Stěžovatelka se v poměrně rozsáhlé ústavní stížnosti dovolává práva na spravedlivý proces, zákazů soudní libovůle a překvapivých rozhodnutí a konečně i zásady rovnosti účastníků řízení. Konkrétní stížnostní argumenty v základu odpovídají argumentaci z řízení před obecnými soudy: stěžovatelka trvá na tom, že její nepoučení rozhodčím soudem o potřebě doplnit žalobní tvrzení a navrhnout důkazy k jejich prokázání ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. bylo neústavním zásahem do jejích základních práv a svobod, přičemž přinejmenším implicitně dovozuje, že tento zásah do jejích procesní práv rezultoval v její meritorní neúspěch v rozhodčím řízení. Převážná část obsahu ústavní stížnosti představuje jednak rekapitulaci průběhu daného rozhodčího řízení včetně dokazovací fáze, jednak rozbor těch ustanovení § 118a o. s. ř., které dle názoru stěžovatelky byly obecnými soudy při přezkumu rozhodčího nálezu nesprávně vyloženy a aplikovány. Stěžovatelka rovněž odkazuje a cituje na dle jejího názoru použitelnou judikaturu dovolacího soudu řešící poučovací povinnost soudů dle § 118a o. s. ř. Vůči nákladovým výrokům napadených rozhodnutí nenamítá stěžovatelka ničeho. 5. Ústavní soud v prvé řadě zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení jí zákon jiný opravný prostředek neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 6. Následně Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. 8. V individuálních poměrech souzeného případu stěžovatelka vychází z přepjatého vnímání namítaných ústavních záruk a prosazuje jejich přehnaně extenzivní výklad. Ústavní soud sice ustáleně judikuje, že volba rozhodčího řízení neznamená vzdání se právní ochrany (k tomu viz např. nález ze dne 8. března 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07 nebo nález ze dne 16. července 2013 sp. zn. I. ÚS 1794/10), avšak zároveň zdůrazňuje, že uvedené nelze vykládat tak, že by arbitrážní procesní garance musely být striktně na stejné úrovni jako v občanském soudním řízení před obecnými soudy, neboť tím by došlo k setření celé řady charakteristik, výhod a praktické využitelnosti rozhodčího řízení (k tomu viz např. usnesení ze dne 31. srpna 2021 sp. zn. II. ÚS 3775/19 nebo usnesení ze dne 23. února 2021 sp. zn. I. ÚS 2296/20). Poučovací povinností rozhodců, která vychází z § 118a o. s. ř. aplikovaného v rozhodčím řízení "přiměřeně" ve smyslu § 30 z. r. ř., se Ústavní soud výslovně věnoval v publikovaném usnesení ze dne 21. února 2017 sp. zn. IV. ÚS 3718/16 (U 4/84 SbNU 653), přičemž v tomto usnesení dospěl k závěru, že rozhodčí řízení záruku "plnohodnotné" poučovací povinnosti neposkytuje. Rovněž judikatura obecných soudů na toto téma prošla podstatným vývojem, když ustoupila od původního přísnějšího (maximalistického) pojetí realizace této poučovací povinnosti v rozhodčím řízení; v tomto směru lze odkázat zejména na do značné míry přelomové usnesení dovolacího soudu ze dne 24. července 2013 sp. zn. 23 Cdo 2251/2011 (a něj navazující mnohačetnou judikaturu dovolacího soudu, kterou tento soud zmiňuje v nyní posuzovaném napadeném usnesení). Dále lze podpůrně odkázat také na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2015 sp. zn. 1 Cmo 56/2015, který již z této novější rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází. Už jen tato rozhodovací praxe obecných soudů a Ústavního soudu nastavuje pomyslnou laťku pro případnou ústavní relevanci zjištěných nedostatků v naplnění poučovací povinnosti rozhodců poměrně vysoko. 9. Věcně je pak stěžovatelčina argumentace pokračováním polemiky s právními závěry obecných soudů, které se s ní ale vypořádaly dostatečně a naprosto obhajitelně. Ústavní soud nemá k úvahám především odvolacího soudu (viz bod 11 napadeného rozsudku odvolacího soudu) a dovolacího soudu (viz poslední odstavec na str. 3 napadeného usnesení) z pozice ochránce ústavnosti cokoli zásadního dodat a v podrobnostech na ně proto tímto odkazuje. O případ soudní libovůle u napadených rozhodnutí nejde. Námitky stěžovatelky a postup rozhodců v rozhodčím řízení posoudily obecné soudy přiléhavě a v potřebných souvislostech; nahlížely na ně nikoli čistě formálně (formalisticky), nýbrž materiálně - tj. co do jejich skutečné