II.ÚS 2590/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2590/24 ze dne 17. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marcely Kettnerové, zastoupené JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2024 č. j. 25 Cdo 755/2024-727 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2023 č. j. 25 Co 13/2021-619, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Lukáše Burého, Jany Matyskové a obchodní společnosti Raiffeisenbank a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 4 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 6. 2020 č. j. 4 C 92/2019-317 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala, aby vedlejším účastníkům jako žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně 141 984,80 Kč s příslušenstvím. Rozhodl tak v řízení o náhradu škody, kterou měli vedlejší účastníci způsobit stěžovatelce tím, že třetí vedlejší účastnice jako třetí žalovaná stěžovatelce poskytla hypoteční úvěr bez určení účelu na základě zprostředkovatelské činnosti druhé vedlejší účastnice, aniž by ji informovaly o tom, že první vedlejší účastník jako první žalovaný, jemuž stěžovatelka následně peníze z hypotečního úvěru půjčila, je nesolidní dlužník, jemuž banka odmítla poskytnout úvěr. První vedlejší účastník měl stěžovatelce způsobit škodu tím, že jí přestal splácet dluh z půjčky, čímž ji uvrhl do druhotné platební neschopnosti a insolvence, v níž byly zpeněženy její nemovitosti. Okresní soud vyšel ze zjištění, že třetí vedlejší účastnice uzavřela dne 12. 9. 2007 se stěžovatelkou smlouvu o úvěru, podle níž jí vyplatila 1 400 000 Kč. Úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem stěžovatelky. Dne 18. 9. 2007 uzavřela stěžovatelka s prvním vedlejším účastníkem smlouvu o půjčce, na základě které mu půjčila částku ve výši 1 260 000 Kč, kterou se první vedlejší účastník zavázal vrátit v měsíčních splátkách po 12 378 Kč. Zaplatil však jen několik prvních splátek a poté splácet přestal. 3. Okresní soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2014 č. j. 16 C 75/2013-110 uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi, aby stěžovatelce dluh z půjčky zaplatil, což se však nestalo, a to ani cestou proti němu vedené exekuce. Stěžovatelka hypoteční úvěr nesplácela řádně podle splátkového kalendáře, proto třetí vedlejší účastnice prohlásila zůstatek dluhu v částce 1 400 510,16 Kč za splatný počínaje dnem 16. 2. 2011 a vyzvala stěžovatelku k jeho úhradě do 27. 2. 2011, stěžovatelka celý dluh nezaplatila. Dne 14. 2. 2014 soud schválil oddlužení stěžovatelky plněním splátkového kalendáře a nemovitosti stěžovatelky zajišťující úvěr byly v insolvenci zpeněženy k úhradě dluhu. Okresní soud žalobu proti všem vedlejším účastníkům podle § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník") zamítl s odůvodněním, že uplatněný nárok je promlčen (vedlejší účastníci vznesli námitku promlčení), a to aniž by učinil jakékoli další skutkové závěry ohledně existence škody, protiprávního jednání vedlejších účastníků a případné příčinné souvislosti mezi nimi. Dále uzavřel, že druhá vedlejší účastnice není ve sporu pasivně legitimována, protože veškerá jednání se stěžovatelkou a dalšími vedlejšími účastníky vedla jako zaměstnankyně obchodní společnosti Simply s. r. o., zprostředkovatelky úvěru. 4. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 4. 2021 č. j. 25 Co 13/2021-390 rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a dovodil, že škoda, jíž se stěžovatelka domáhala, měla spočívat v částce 116 167,08 Kč, kterou stěžovatelka věřiteli zaplatila na smluvní pokuty z úvěrové a zástavní smlouvy v insolvenčním řízení, v nákladech právního zastoupení v insolvenčním řízení 13 874,72 Kč a v dlužných platbách na sociální a zdravotní pojištění 11 943 Kč. Krajský soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu o promlčení uplatněného nároku, respektive takový závěr pokládal za předčasný, vzhledem k tomu, že smlouva o hypotečním úvěru a smlouva o půjčce sice byly uzavřeny v roce 2007 a žaloba byla podána u soudu v roce 2019, okresní soud se však nezabýval otázkou, kdy mělo dojít ke vzniku škody. Přesto krajský soud uzavřel, že proti prvnímu vedlejšímu účastníkovi žaloba nemůže být úspěšná pro absenci vztahu příčinné souvislosti mezi nesplacením půjčky prvním vedlejším účastníkem a platbami stěžovatelky v insolvenci (první vedlejší účastník nemohl předpokládat úpadek stěžovatelky a vznik nákladů), druhou vedlejší účastnici neshledal ve věci pasivně legitimovanou (vystupovala jako zaměstnankyně zprostředkovatelské společnosti při výkonu pracovní činnosti) a třetí vedlejší účastnice se nedopustila žádného protiprávního jednání, ani porušení prevenční povinnosti. U žádného z vedlejších účastníků tak krajský soud neshledal předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 občanského zákoníku. 5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 1. 2023 č. j. 25 Cdo 3303/2021-505 rozsudek krajského soudu zrušil v části, kterou potvrdil rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby co do 116 167,08 Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. Krajskému soudu vytkl, že jeho právní závěry jsou předčasné, v části neodůvodněné či nepřezkoumatelné, neboť nemají oporu ve skutkových zjištěních. 6. Krajský soud následně ve věci rozhodl znovu ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu v části, kterou zamítl žalobu na zaplacení 116 167,08 Kč, v nákladových výrocích potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování zjistil, že o úvěr určený k refinancování stávajících závazků nejprve žádal výlučně první vedlejší účastník, jeho žádosti však nebylo možné vyhovět, neboť nebyl vlastníkem nemovitosti, kterou chtěl nabídnout jako záruku. Tím byla stěžovatelka, proto druhá vedlejší účastnice prvnímu vedlejšímu účastníkovi navrhla, aby o úvěr zažádala stěžovatelka, což učinila. O tom, že první vedlejší účastník na úvěr nedosáhl, neboť nevlastnil nemovitost a měl dřívější závazky, které plánoval refinancovat, věděla nejen druhá vedlejší účastnice, ale i stěžovatelka a bankéřka třetí vedlejší účastnice, která za ni podepisovala smlouvu o úvěru, a poskytla stěžovatelce vzor notářského zápisu. Stejně tak všichni věděli o tom, že si stěžovatelka sjednává úvěr proto, aby z něj získané finanční prostředky půjčila prvnímu vedlejšímu účastníkovi. Krajský soud však nezjistil, že by druhá vedlejší účastnice či bankéřka třetí vedlejší účastnice věděli o trestné činnosti prvního vedlejšího účastníka ve věci úvěrových podvodů nebo o jeho úmyslu půjčku od stěžovatelky nesplácet. Krajský soud uzavřel, že proti prvnímu vedlejšímu účastníkovi žaloba nemůže být úspěšná, neboť stěžovatelka dovozuje vznik škody z porušení smluvní povinnosti, pro kterou však měla ve smlouvě o půjčce sjednanou smluvní pokutu, a takové ujednání podle § 545 odst. 2 občanského zákoníku vylučuje právo na náhradu škody. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, že druhá vedlejší účastnice není ve věci pasivně legitimována, neboť vůči stěžovatelce, prvnímu vedlejšímu účastníkovi i třetí vedlejší účastnici vystupovala jako zaměstnankyně zprostředkovatelské společnosti při výkonu pracovní činnosti. Ani na základě doplněného dokazování krajský soud nezjistil, že by zmíněným jednáním třetí vedlejší účastnice sledovala uspokojení svých zájmů nebo zájmů třetí osoby, či že by jednala s cílem poškodit stěžovatelku. Podle krajského soudu na tom nemění nic ani to, že stěžovatelka věděla, že prvnímu vedlejšímu účastníkovi nebyl schválen úvěr na refinancování jeho závazků, protože nebyl (ani se neměl stát) vlastníkem zastavované nemovitosti. Naopak je zřejmé, že druhá vedlejší účastnice jednala i v zájmu stěžovatelky, když jí navrhla, aby s prvním vedlej