II.ÚS 2593/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2593/23 ze dne 1. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Tomáše Bendla, zastoupeného Mgr. Jakubem Kalányosem, advokátem, sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 233/2022-47 ze dne 27. 7. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 30/2022-79 ze dne 29. 8. 2022, spojené s návrhem na zrušení obecně závazné vyhlášky města Boskovice, kterou byla zřízena Městská policie ve městě Boskovice, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a města Boskovice, sídlem Masarykovo náměstí 4/2, Boskovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Dne 20. 12. 2021 v odpoledních hodinách se stěžovatel dostavil na Městský úřad Boskovice za účelem nahlížení do správního spisu. Během tohoto úkonu mu vedoucí odboru úřadu odepřela nahlédnout do vybraných listin z důvodu ochrany v nich obsažených informací. Stěžovatel se domáhal, aby proto na místě vydala usnesení o odepření nahlédnutí do části spisu ve smyslu § 38 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. To vedoucí odboru odmítla. Stěžovatel na svém požadavku trval a odmítal proto i po skončení úředních hodin opustit její kancelář. Přivolaní strážníci městské policie stěžovatele nejprve vyzvali k opuštění budovy a po neuposlechnutí výzvy jej uchopili pod pažemi a vyvedli. Během toho měla být stěžovateli bolestivě zkroucena ruka za zády a pohmožděn palec na ruce, k čemuž došlo, když se stěžovatel držel vnitřního madla vstupních dveří úřadu. 2. Proti tomuto zásahu stěžovatel brojil žalobou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Domáhal se určení, že postup strážníků Městské policie Boskovice, jemuž byl vystaven dne 20. 12. 2012, představoval nezákonný zásah, neboť šlo o nezákonné použití donucovacích prostředků bez zákonného zmocnění, bez potřebné výzvy a nepřiměřeným způsobem. Krajský soud žalobu zamítl. Připustil, že strážníci neformulovali zákonnou výzvu a výstrahu zcela pregnantním způsobem, když stěžovate vyzvali "jménem zákona" k opuštění budovy úřadu, neupozornili jej ale výslovně na možnost použití donucovacích prostředků. Vzhledem k vývoji situace, tomu, že jej vyzvali alespoň slovy "takže se sbalíme a jdeme", a použití nejmírnějších donucovacích prostředků však podle krajského soudu nedošlo k nezákonnému zásahu. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") zamítl. Přiklonil se k závěru krajského soudu, že vytýkané pochybení týkající se výstrahy nedosáhlo intenzity nezákonného zásahu, a to též proto, že strážník pronesl slova "jménem zákona" a v návaznosti na ně výrok "takže se sbalíme a jdeme". Už z vývoje situace si stěžovatel musel být vědom možnosti použití donucovacích prostředků a sám mohl jejich použití zabránit, kdyby se podrobil výzvě k opuštění budovy. NSS také konstatoval, že se stěžovatel svým chováním dopustil vážného narušení veřejného pořádku, když si "pasivním odporem" (odmítáním opustit kancelář, ovšem nikoli agresivním chováním) vynucoval konkrétní postup vedoucí odboru úřadu. Došlo-li při zákroku k drobnému zranění ruky stěžovatele, jak stěžovatel tvrdil, šlo podle NSS o akceptovatelný následek použití hmatů a chvatů. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práva nebýt podroben mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále k porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 4 odst. 1 Listiny. 5. Zaprvé stěžovatel zpochybňuje, že se vůbec dopustil vážného narušení veřejného pořádku, které by mohlo být předpokladem pro to, aby proti němu mohly být použity donucovací prostředky. Odůvodnění napadených rozsudků považuje za nedostatečné co do vysvětlení, proč stěžovatelovo zcela nenásilné chování vážné narušení veřejného pořádku představovalo. Trvá na tom, že je nutné rozlišovat mezi "vážným" a "běžným" narušením veřejného pořádku, které rozlišuje podmínky použití donucovacích prostředků ze strany Policie České republiky a obecní policie. Stěžovatel se také dovolává zásady in dubio pro libertate, jejíž aplikace měla svědčit proti provedení zásahu. Připomíná, že svým jednáním se nedopustil ani přestupku, pouze naplňoval svá práva, a ztěží se tak mohl dopouštět vážného narušení veřejného pořádku. 6. Stěžovatel zadruhé polemizuje se závěry správních soudů k dostatečnosti výzvy a výstrahy k použití donucovacích prostředků. Správní soudy svým přístupem bagatelizovaly a devalvovaly zákonné požadavky, když sice konstatovaly, že výzva nebyla řádná, ale zároveň shledaly, že toto pochybení nedosahuje úrovně nezákonnosti. 7. Stěžovatel zatřetí zpochybňuje, že bylo použití hmatů, při nichž mu bylo způsobeno zranění, nezbytné a přiměřené, když k němu došlo až poté, co byl vyveden z budovy úřadu a držením madla si pouze zajišťoval příležitost sdělit zasahujícím strážníkům svůj požadavek na sepsání protokolu ze zásahu. Každé použití fyzické síly proti člověku, které není nezbytně nutné, zasahuje do jeho důstojnosti a porušuje čl. 3 Úmluvy. Stěžovatel také namítá, že vznesl hájitelné tvrzení, tedy dostatečně skutkově podložil závěr, že mu byla zásahem způsobena fyzická újma. Neobstojí proto závěr krajského soudu, že ohledně prokázání způsobení újmy v souvislosti se zásahem neunesl svá procesní břemena. 8. Stěžovatel začtvrté navrhuje zrušení vyhlášky města Boskovice, jíž byla zřízena městská policie. Namítá, že tato vyhláška zřejmě nebyla schválena a vyhlášena zákonem předvídaným způsobem, protože na ní není uveden údaj o vstupu v účinnost ani datum jejího schválení. Vyhláška je navíc z hlediska svého obsahu v rozporu se zákonem, neboť stanoví pravomoc a působnost městské policie nad rámec a vedle zákona o obecní policii; zejména zmocňuje strážníky k použití donucovacích prostředků též k ochraně "bezpečnosti jiné osoby nebo své vlastní nebo majetku". Později doručeným podáním stěžovatel rozhojnil svá tvrzení, jimiž dokládal nezákonnost vyhlášky. Městská policie v městě Boskovice působila už během roku 1991, aniž město mělo pravomoc k jejímu zřízení. To se pak, podle názoru stěžovatele, pokusili zástupci města podvodně zhojit dodatečným vytvořením (nikdy neschválené a nevyhlášené) vyhlášky. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tedy přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud je k řízení o ní příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů (srov. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Řízení před Ústavním soudem tedy neslouží k pokračování v polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavního práva, jestliže nemá přesah do roviny ústavou chráněných práv. 11. Stěžovatel přesah do roviny ústavního práva identifikoval ve dvou ohledech. Namítá jednak porušení práva na soudní ochranu tím, že krajský soud rozhodl překvapivě a nepoučil jej, že má doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy. Vedle toho namítá i porušení práva nebýt podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení. 12. Čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy zakazují podrobit kohokoliv nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Nelidské zacházení je takové, které působí buď přímo ublížení na zdraví, nebo intenzivní fyzické a psychické utrpení. Zacházení je považováno za ponižující, jestliže potupuje nebo pokořuje jednotlivce, neprokazuje dostatečnou úctu k jeho lidské důstojnosti nebo tuto důstojnost snižuje či vyvolává pocity strachu, úzkosti nebo méněcennosti, jež jsou schopny zlomit morální a fyzický odpor dané osoby. Ponižující zacházení má úzkou vazbu na požadavek respektu k důstojnosti člověka, která nepřipouští, aby orgány veřejné moci s člověkem zacházely jako s objektem. Pokud má konkrétní špatné zacházení spadat do působnosti čl. 3 Úmluvy či čl. 7 odst. 2