II.ÚS 2604/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2604/24 ze dne 13. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Ladislavem Hostýnkem, advokátem, sídlem Komenského 160, Ústí nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2024 č. j. 8 Tdo 432/2024-706, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2024 č. j. 5 To 74/2023-644 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. srpna 2023 č. j. 62 T 10/2023-552, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako opatrovník svého syna, který se nacházel od roku 2013 ve vegetativním stavu, v očekávání jeho brzkého úmrtí nakládal s jeho majetkem v rozporu s účelem svěření a se záměrem vyvést jej z budoucí pozůstalosti. Konkrétně bez svolení soudu v listopadu 2021 převedl jako dary na účet své dcery peníze ve výši 19 100 000 Kč, která je poté převedla na stěžovatelův vlastní účet, z nichž většinu následně převedl na účet svého zetě za účelem investice (se zbytkem naložil nezjištěným způsobem). Tyto prostředky stěžovatelův zeť použil z většiny na uzavření několika smluv o zápůjčce peněžních prostředků a z části jimi splatil (po dohodě se stěžovatelem) své vlastní úvěry. Tím podle soudu způsobil stěžovatel svému synovi škodu ve výši 19 100 000 Kč. Dále bez svolení soudu v téže době daroval sám sobě motorové vozidlo vlastněné jeho synem v hodnotě nejméně 800 000 Kč. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Manželku stěžovatele (a matku poškozeného syna) soud odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě jeho vlastní výpovědi (byť odmítal jednání v úmyslu poškodit syna), jakož i všech dalších důkazů. Stěžovatelovu obhajobu považoval soud za účelovou. Jako opatrovník si musel být vědom, že (tak jako v minulosti) potřebuje k obdobným majetkovým dispozicím souhlas soudu. Protože takto postupoval ještě za života syna, je nutné právě jeho považovat za poškozeného, byť reálně žádnou újmu pocítit nemohl. Cíleně měla být poškozená stěžovatelova manželka, jejíž dědický podíl se v důsledku stěžovatelových kroků významně snížil, o čemž ji stěžovatel ani neinformoval, ani neučinil žádné kroky k jejich spravedlivému vyrovnání, tvrdil-li, že účel jeho jednání je zabránit úhradě notářských poplatků. Následně peníze bez vědomí manželky převedl na účet zetě, který je měl investičně zhodnotit. Vědomě tak přinejmenším na delší dobu vyloučil svou manželku z dispozice s těmito prostředky, zatímco sám s nimi jednal jako s vlastními. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, že tyto peníze byly ve výsledku skutečně zhodnoceny a lze tak dosáhnout úplné náhrady škody. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil jak se skutkovými, tak právními závěry krajského soudu. 4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu naplnilo stěžovatelovo jednání všechny znaky uvedeného trestného činu. Účel stěžovatelova opatrovnictví totiž jasně definoval opatrovnický soud a nebyl tedy na vůli stěžovatele. Mimo běžnou správu majetku potřeboval stěžovatel k dispozici s ním povolení soudu. Toto pravidlo však vědomě porušil, když převedl v podstatě všechny peněžní prostředky poškozeného. Nejen, že tím od majetku odstavil poškozeného syna a od ochrany jeho zájmů odstavil i opatrovnický soud, nýbrž tím z dispozice s majetkem vyloučil i právní nástupce poškozeného, jehož brzké úmrtí bylo v době páchání trestného činu jisté. Přestože stěžovatel evidentně nechtěl poškodit svého syna, je nutné jej z právního hlediska považovat za poškozeného. Učinil-li by stěžovatel po svém svévolném jednání kroky k vyrovnání se s další dědičkou, dosahovalo by jeho jednání pravděpodobně natolik nízké míry společenské škodlivosti, že by bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. To však stěžovatel neučinil a naopak účelově svou manželkou (bez jejího vědomí) od dispozice s majetkem, na který měla právo, odstavil. Pokud bylo stěžovatelovým úmyslem vyhnout se placení notářského poplatku, mohl ho snadno dosáhnout zákonnou cestou po dohodě s ostatními dědici. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že převody majetku syna před jeho smrtí byly odůvodněny snahou vyhnout se placení notářských poplatků souvisejících s očekávaným dědickým řízením. S touto obhajobou, prokazující absenci naplnění tzv. subjektivní stránky trestného činu, se soudy řádně nevypořádaly. Závěr soudů, že stěžovatel se se svojí manželkou o dědictví úmyslně nerozdělil, je čistě spekulativní s ohledem na časové aspekty dané věci, neboť stěžovateli bylo fakticky znemožněno s jeho manželkou jednat. O úmyslu stěžovatele vypořádat se s manželkou svědčili zeť a dcera. Závěry soudů jsou podle stěžovatele zcela formalistické a zatížené libovůlí. Sám Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelovým úmyslem zjevně nebylo poškodit jeho syna, a přesto ponechal stěžovatelovo odsouzení za takové poškození bez povšimnutí. Soudy zaměňují subjektivní a objektivní stránku daného trestného činu, přičemž k prokázání subjektivní stránky nebyly provedeny žádné důkazy. 6. Dále stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe (ultima ratio). Přestože stěžovatelova manželka v trestním oznámení uvedla, že jí jde o vysvětlení dané záležitosti, nikdy o žádné vysvětlení nepožádala (stejně tak její advokát), ačkoliv jí v tom nic nebránilo. Dále měla po celou dobu k dispozici prostředky civilního práva, které rovněž nevyužila. Reálně nikomu v rodině žádná škoda nevznikla, stěžovatel naopak rodinné peníze ušetřil. Činnost orgánů činných v trestním řízení je v dané záležitosti zcela zbytečná a neempatická. Soud sice vzal v potaz pozitivní skutečnosti, které o stěžovateli zjistil, avšak až při úvahách o trestu, nikoliv při zvažování škodlivosti jednání či naplnění subjektivní stránky trestného činu. Soud k těmto otázkám rovněž odmítl nechat vypracovat znalecké zkoumání stěžovatele z oblasti psychologie, které mohlo ovlivnit rozhodnutí soudu. Příčinou celé záležitosti byl disfunkční vztah mezi stěžovatelem a jeho manželkou. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel dodává, že v důsledku trestního řízení jeho manželka odstranila z hrobu syna vojenské řády, které tam umístil stěžovatel, na což měla podle svého názoru právo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Ač stěžovatel deklaruje, že si je vědom specifického postavení Ústavního soudu, přesto se jej