II.ÚS 2608/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2608/23 ze dne 7. 5. 2024 Rozhodování o nákladech řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Mandíka, zastoupeného JUDr. Petrem Doležalem, advokátem, sídlem Mazovská 476/2, Praha 8 - Troja, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2023 č. j. 30 Co 28/2023-236, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: I. Výrokem II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2023 č. j. 30 Co 28/2023-236 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2023 č. j. 30 Co 28/2023-236 se zrušuje. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 4 C 17/2022 se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 23. 6. 2022 č. j. 4 C 17/2022-181 zamítl žalobu o uložení povinnosti České republice - Ministerstvu dopravy (dále jen "ministerstvo dopravy") zaplatit stěžovateli částku 50 050 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit ministerstvu dopravy na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 324 Kč (výrok II). 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 3. 2023 č. j. 30 Co 28/2023-236 rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil tak, že se konstatuje, že v řízení vedeném u Městského úřadu Votice pod sp. zn. 344492/2018/SD-ZJ/296 o dopravním přestupku stěžovatele, které trvalo spolu s odvolacím správním řízením a řízením před správním soudem celkem přes dva a půl roku, bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů; v zamítavé části výroku I, týkající se zaplacení 50 050 Kč s příslušenstvím, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 4. Ústavní stížností napadený nákladový výrok II krajský soud odůvodnil tak, že stěžovatel byl úspěšný ohledně nemajetkové újmy, byť krajský soud rozhodl o jiné formě zadostiučinění, než stěžovatel původně žádal. Současně krajský soud přihlédl k tomu, že přiznání nárokované částky nezáviselo pouze na úvaze soudu podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). S části svého nároku na peněžité plnění totiž nemohl stěžovatel uspět i z jiného důvodu - ministerstvo dopravy totiž v průběhu řízení vzneslo námitku promlčení nároku stěžovatele v části, ve které nebyl před zahájením soudního řízení předběžně uplatněn. Stěžovatel podal žalobu před uplynutím (pokračující) promlčecí lhůty pouze v částce 28 500 Kč (12. 1. 2022). Další částku ve výši 21 550 Kč pak uplatnil u soudu až dne 16. 5. 2022, tedy v době, kdy šestiměsíční promlčecí lhůta uplynula. Procesní úspěch stěžovatele pak převažuje jeho procesní neúspěch jen nepatrně, právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nemá proto podle § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 o. s. ř. žádný z účastníků řízení. 5. K dovolání stěžovatele i ministerstva dopravy rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 7. 2023 č. j. 30 Cdo 2198/2023-276 tak, že se dovolání stěžovatele i ministerstva dopravy odmítají (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). K ústavní stížnosti napadenému výroku II rozsudku krajského soudu shledal, že stěžovatel sice dovoláním napadl rovněž výrok, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nicméně takové dovolání je podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že jako účastník řízení byl úspěšný a bylo konstatováno, že mu v důsledku nesprávného postupu byla způsobena nemajetková újma. Bylo tak rozhodnuto "pouze" o jiném způsobu kompenzace vzniklé újmy. Stěžovatel považuje za hrubě nespravedlivé, že byl nucen obrátit se svým nárokem na obecné soudy, ty konstatovaly oprávněnost jeho nároku, poskytly mu náhradu nemajetkové újmy, ale následně mu odepřely přiznání nároku na náhradu nákladů soudního řízení. Byť tedy v dané věci jde "pouze" o rozhodnutí o nákladech řízení, stěžovatel považuje význam posouzení daného stavu Ústavním soudem za zásadní. Vyřešení dané otázky převyšuje význam řízení jako takového, kdy může mít významný dopad i na jiná soudní řízení. V konečném důsledku panuje stav, že stěžovatel coby poškozený musel vynaložit nemalé výdaje na právní zastoupení a zaplacení soudního poplatku. Za to mu byla poskytnuta adekvátní morální satisfakce. Čistě optikou majetkových poměrů stěžovatele však tento stav de facto vede ke zkrácení majetku stěžovatele. Sám stěžovatel byl přitom nesprávným postupem poškozen a oprávněně se domáhal náhrady nemajetkové újmy. Tento stav stěžovatel nepovažuje za ústavně konformní, kdy představuje zjevnou nespravedlnost přesahující význam samotného řízení. III. Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele 7. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a ministerstvu dopravy. 8. Krajský soud ve svém vyjádření sdělil, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Podle jeho názoru má rozhodování o náhradě nákladů řízení odrážet všechny relevantní skutečnosti a má vést účastníky k zodpovědnému uplatňování svých nároků. V posuzované věci krajský soud po zohlednění všech zákonných kritérií a konkrétních okolností daného případu dospěl k závěru, že přestupkové řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a konstatoval porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě jako dostatečnou formu satisfakce. V případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo zohledněno, že stěžovatel byl úspěšný ohledně nemajetkové újmy, byť krajský soud rozhodl o jiné formě zadostiučinění, než stěžovatel původně žádal. Zároveň však bylo zohledněno, že stěžovatel včas v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), u soudu uplatnil pouze nárok na nemajetkovou újmu ve formě peněžitého zadostiučinění v částce 28 500 Kč (žalobu podal 12. 1. 2022). Další část nároku na peněžité zadostiučinění ve výši 21 550 Kč uplatnil u soudu až dne 16. 5. 2022 tedy v době, kdy šestiměsíční promlčecí lhůta uplynula (ohledně nároku, který nebyl u soudu včas uplatněn, se nestavěla), přičemž ministerstvo dopravy vzneslo námitku promlčení. Pokud by stěžovateli byla přiznána peněžitá satisfakce, v této části nároku by nemohl být s žalobou úspěšný a krajský soud neshledal důvod, proč uvedený postup neaplikovat i v případě rozhodnutí o jiné formě satisfakce, kterou by krajský soud nemohl zvolit pouze v případě, kdy by celý nárok stěžovatele na nemajetkovou újmu (nikoliv pouze jeho část) byl promlčen. Po zohlednění uvedených okolností a propočtu úspěchu a neúspěchu krajský soud zvolil postup podle § 142 odst. 2 o. s. ř. (a nikoliv podle § 142 odst. 3 o. s. ř.). V dalších podrobnostech přitom odkázal na odůvodnění náhrady nákladů řízení stěžovatelem napadeného rozsudku. 9. Ministerstvo dopravy se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. Vzhledem k tomu se má za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdalo (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.). 10. Vyjádření městského soudu bylo stěžovateli zasláno na vědomí a k případné replice. Ten v ní uvedl, že chtěl-li krajský soud postupovat výše nastíněným postupem, měl podle názoru stěžovatele zamítnout část vzneseného nároku na peněžité zadostiučinění v důsledku promlčení, a zbytek pak posuzovat samostatně (co do stanovení formy kompenzace). Jelikož takto postupováno nebylo, je nutné vycházet ze skutečnosti, že jediným nosným důvodem byla úvaha soudu co do dostatečnosti náhrady nemajetkové újmy konstatováním porušení práva. IV. Procesní předpoklady projednání návrhu 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížn