II.ÚS 2608/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2608/25 ze dne 15. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Veroniky Křesťanové a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem, sídlem Zachova 633/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2025 č. j. 5 Tdo 206/2025-11557, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2024 sp. zn. 6 To 34/2023 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2022 sp. zn. 31 T 9/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že shora specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinného do 30. 6. 2016, za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu byly uloženy tresty propadnutí náhradní hodnoty (částek 1 100 EUR, 1 500 USD a 2 410 000 Kč) a zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních korporací na sedm let. 3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. 4. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, a to zejména doby řízení před krajským soudem (téměř devět let). Zdůrazňuje, že se na nepřiměřené délce řízení nepodílel a řízení neprotahovali ani spoluobvinění. Nesouhlasí se závěry obecných soudů v tom, že délka řízení odpovídala složitosti a rozsahu projednávané trestné činnosti, a že nešlo o nedůvodné průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení. Zdůrazňuje, že jen od vyhlášení rozsudku krajského soudu do jeho doručení obhájci uplynul jeden rok. Má za to, že hlavní líčení byla nařizována sporadicky a že krajský soud prováděl zásadně návrhy státního zástupce, nikoli obhajoby. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Je přesvědčen, že délka řízení měla být zohledněna alespoň v délce uloženého trestu. Poukazuje na to, že trestní řízení negativně ovlivnilo jeho zdraví, zásadně přispělo k rozvratu jeho manželství a bylo pro něj též ekonomicky likvidační. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. 8. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K otázkám přiměřenosti doby řízení z ústavněprávního pohledu se Ústavní soud opakovaně vyjádřil ve své judikatuře [viz např. nález ze dne 25. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 529/03 (N 45/32 SbNU 429), usnesení ze dne 9. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 95/04 (U 45/34 SbNU 431) či stěžovatelem zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 554/04]. Ústavní soud v souladu s dosavadní judikaturou v každé konkrétní trestní věci zvažuje, zda došlo, s ohledem na okolnosti případu, k nedůvodným průtahům či nikoliv. Přiměřenost doby řízení nelze vyjádřit numericky a obecně, neboť je ovlivněna charakterem projednávané věci a okolnostmi případu. Při posuzování je třeba přihlédnout ke složitosti věci, k chování stěžovatele i příslušných orgánů, a k plynulosti postupu (úkonů) příslušných orgánů. V trestním řízení pak může být významný počet spoluobviněných, rozsah trestné činnosti (časově, teritoriálně) či přítomnost mezinárodního prvku (srov. usnesení ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1873/08). 9. V nyní posuzovaném případě se z napadených rozhodnutí podává, že předmětná trestná činnost stěžovatele (a dalších spoluobviněných) byla ukončena v prosinci 2011, přičemž usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele (vedle dalších obviněných) bylo policejním orgánem vydáno dne 17. 1. 2012. Trestní stíhání vůči dalším obviněným ve věci byla pak zahájena usneseními policejního orgánu ze dne 20. 5. 2013 a ze dne 23. 10. 2013. Obžaloba byla podána u krajského soudu dne 3. 9. 2015 a napadený rozsudek krajského soudu byl vyhlášen dne 29. 3. 2022. V prvním stupni tak věc byla meritorně rozhodnuta po cca deseti letech od zahájení trestního stíhání. Rozhodující obecné soudy přitom přisvědčily všem obviněným v tom, že délka trestního řízení nebyla ovlivněna obstrukčním jednáním z jejich strany. Současně však konstatovaly, že ani v činnosti orgánů činných v trestním řízení nebyly zaznamenány excesivní nedůvodné průtahy v řízení. K tomu poukázaly zejména na charakter, složitost a rozsah projednávané trestní věci, která se vyznačovala mimo jiné značnou sofistikovaností a propojením na zahraniční subjekty kooperujícími s obviněnými či zahraniční subjekty přímo ovládanými stěžovatelem a obviněným J. Š. Konstatovaly, že v rámci trestního řízení bylo nutné vyžádat např. právní pomoc z Maďarska, Rumunska, Španělska, Ukrajiny, Švýcarska, Lichtenštejnska a Seychelské republiky. Následně, v mezidobí od podání obžaloby do nařízení prvního hlavního líčení, musel krajský soud mimo jiné opakovaně předkládat věc vrchnímu soudu k rozhodnutí o stížnostech stran proti usnesení o zajištění majetku. Ve vztahu k obviněnému P. J. byl pak nucen opakovaně ověřovat splnění podmínek pro další konání řízení proti uprchlému. 10. Z uvedených skutečností vyplývá, že předmětná trestní věc se nepochybně vyznačuje velkou mírou složitosti, která je dána větším počtem obviněných, přítomností mezinárodního prvku - žádostmi o právní pomoc ze zahraničí, dále velkým množstvím listinných dokumentů (i cizojazyčných), a rovněž charakterem stíhané trestné činnosti. Rozhodující soudy připomněly také vysokou společenskou škodlivost spáchaného trestného činu, v jehož důsledku byl na úkor České republiky způsoben daňový únik v souhrnu cca 368,5 mil. Kč. Navíc v mezidobí od spáchání trestné činnosti žádný z obviněných včetně stěžovatele ani v minimálním rozsahu nepřispěl k odstranění škodlivého následku trestného činu, který v případě hlavních pachatelů, mezi něž se řadí i stěžovatel, více jak 73x přesáhl hranici velkého rozsahu, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016. V postoji stěžovatele k projednávané trestné činnosti absentoval jakýkoliv výraz sebereflexe. 11. U stěžovatele nebyla rovněž shledána, vyjma délky trestního řízení, žádná polehčující okolnost. Z přitěžujících okolností pak byla zohledněna osoba stěžovatele, jeho trestní minulost (již dříve se dopustil majetkové trestné činnosti) a konkrétní okolnosti případu (kdy vystupoval jako hlavní pachatel a ve všech popsaných případech svým jménem zastřešil "pravdivost" všech rozhodných daňových přiznání). 12. Na základě uvedených skutečností nelze než souhlasit s názorem příslušných soudů, že nebýt zmíněné okolnosti délky trestního