II.ÚS 2628/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2628/22 ze dne 10. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Z. V. F., zastoupené Mgr. et Mgr. Petrou Šrámkovou Harantovou, advokátkou, sídlem Hálkova 1229/44, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2022 č. j. 14 Co 183/2021-2323 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 10. května 2021 č. j. 99 Nc 5201/2016-1916, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město (dále též "okresní soud") ze dne 22. srpna 2016 č. j. 99 Nc 5201/2016-144 byl nezletilý P. F. svěřen do výchovy stěžovatelky. Návrhem ze dne 8. června 2018 se 1. vedlejší účastník (dále jen "otec") domáhal svěření nezletilého do své péče s odůvodněním, že stěžovatelka brání jeho styku s nezletilým. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl návrh otce zamítnut a byl upraven jeho styk s nezletilým. Okresní soud dospěl k závěru, že ani otázka problematického styku otce s nezletilým nemůže vést k natolik zásadní změně výchovného prostředí, navíc v době, kdy má nezletilý již obvyklé bydliště ve Spolkové republice Německo. Podle okresního soudu to sice byla stěžovatelka, která nerespektovala předcházející soudní rozhodnutí, kladla otci závažné překážky ve styku s nezletilým a narušovala tak právo nezletilého na péči obou rodičů, změna v osobě pečovatele by však znamenala vytržení nezletilého z jeho výchovného prostředí. S ohledem na skutečnosti, že nezletilý ani jednou nepobýval v bydlišti svého otce a je silně fixován na stěžovatelku, upravil okresní soud styk otce s nezletilým tak, aby se postupem doby dospělo k možné střídavé péči obou rodičů. 2. Proti napadenému rozsudku okresního soudu podal odvolání jak otec, tak stěžovatelka. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále též "krajský soud") byl nezletilý svěřen do péče otce, stěžovatelce byla uložena povinnost platit výživné a byl upraven její styk s nezletilým. Podkladem pro rozhodnutí krajského soudu byla zpráva psychologa Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, podle níž je pro zdravý vývoj dítěte potřebná péče a působení obou rodičů a systematické zamezování kontaktů s jedním z nich může působit jako dlouhodobý negativní faktor. Krajský soud zvažoval jak zájem dítěte na stabilním výchovném prostředí a péči osoby, na niž je zvyklé, tak jeho zájem na pravidelném kontaktu s druhým z rodičů. Jelikož to byla podle krajského soudu stěžovatelka, která po dlouhou dobu dávala zřetelně najevo, že nerespektuje a nehodlá respektovat právo nezletilého na styk s otcem, a otec musel opakovaně podávat návrhy na výkon rozhodnutí, bylo v nejlepším zájmu nezletilého, aby došlo ke změně péče. Střídavou péči vzhledem ke vzdálenosti bydlišť obou rodičů, jejich vzájemnému postoji a školnímu věku nezletilého vyhodnotil krajský soud jako nevhodnou. Ani možné problémy s adaptací nezletilého na nové prostředí nepovažoval krajský soud za nepřekonatelné s ohledem na skutečnost, že dle vyjádření stěžovatelky nečinily dosavadní změny bydlišť nezletilému problémy. II. Argumentace stěžovatelky 3. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále též "Úmluva"). 4. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v absenci příslušnosti soudů České republiky pro vedení řízení a vydání napadených rozhodnutí, neboť podle ní nebyla naplněna podmínka stanovená v čl. 8 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen "nařízení Brusel II bis"), dle které je příslušnost ve věcech rodičovské zodpovědnosti dána soudům členského státu, v němž má dítě v době podání žaloby své obvyklé bydliště. Tím je podle stěžovatelky Spolková republika Německo, kde ona sama žije od roku 2011 a nezletilý od svého narození. Od roku 2017 tam navštěvoval mateřskou školu a od září 2022 základní školu. Podle stěžovatelky je nezletilý plně integrován v německém prostředí, jeho mateřským jazykem je němčina, od roku 2020 je německým občanem. 5. K porušení práva na spravedlivý proces došlo podle stěžovatelky také tím, že se krajský soud nevypořádal s jejím návrhem na ustanovení Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí opatrovníkem nezletilého s ohledem na neznalost mezinárodních aspektů případu u stávajícího opatrovníka. 6. Stěžovatelka považuje za porušení práva na spravedlivý proces postup krajského soudu, který podle ní nepřihlédl k přání nezletilého a nevyslechl jej. 7. Stěžovatelka vytýká oběma soudům porušení práva nezletilého na ochranu rodinného života, neboť podle ní oba soudy nerozhodovaly v nejlepším zájmu dítěte. Rodinný život nezletilého je zcela veden v její péči a podle stěžovatelky je to otec, který by se měl nezletilému přizpůsobit a jednat v jeho zájmu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. V ústavní stížnosti namítá stěžovatelka jak porušení svých práv, tak i práv nezletilého. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, rodič (zákonný zástupce) je oprávněn jednat za nezletilé dítě před Ústavním soudem pouze tehdy, nehrozí-li mezi nimi střet zájmů. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není rodič oprávněn za své dítě před Ústavním soudem jednat a ústavní stížnost takto podanou je třeba odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podanou někým k tomu zjevně neoprávněným (viz například nález sp. zn. I. ÚS 3046/14 ze dne 27. února 2015). Za nezletilého může za těchto okolností podat ústavní stížnost opatrovník z předchozího řízení. 9. Ústavní soud se tedy bude ústavní stížností zabývat v rozsahu podání stěžovatelky namítajícího porušení jejích ústavně zaručených práv. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ale není součástí soustavy obecných soudů a jako takový tedy není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. 11. Ústavnímu soudu tedy nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy. Jak již Ústavní soud judikoval [viz například bod 20 nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363)], jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy porušily některá základní práva a svobody stěžovatelů. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se péče o dítě vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (k tomu viz mimo jiné čl. 3 Úmluvy), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna. 12. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o svěření dítěte do své péče; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte [srov. též odst. 52 a násl. Obecného komentáře č. 14